Černá růže

Odpovědět
Uživatelský avatar
pan_Smrtka
Quill Rat
Příspěvky:31
Currenly, I'm playing:Diablo 2
Černá růže

Příspěvek od pan_Smrtka » 23.09.2011, 21:38 hod.

Prolog: Je to moje první dílko. Mělo by objasňovat pozadí modu Destination Darkness, který tvořím. Pokud budete chtít kritizovat, klidně se do mě obujte. Aspoň se dozvím, co si kdo myslí o mém stylu.

Černá růže

Písečnými dunami pouště Aranoch kráčely dvě zahalené postavy. Menší z nich patřila křehké dívce, Darrien Frozentear. Pouštní větřík si pohrával s jejími kaštanově hnědými kučeravými vlasy. Krajkový závoj chránil její pronikavé temně modré oči před drobnými zrníčky písku. Kolem krku měla ochranný amulet se symbolem pentagramu. Zpod jejího bílého hábitu vystupovaly téměř sněhově bílé, hladké ruce, ozdobené několika prsteny. Stopy v písku zanechávaly lehké boty, jejichž švy byly zdobené stříbrnými runami, které byly zřejmě dílem některého řemeslníka z Kehjistanu. Byly téměř průhledné, jako by byly ušity z nejjemnějšího hedvábí, přitom ale byly pevnější než ocel. U sebe měla jen to nejnutnější na cestu, několik zlatých mincí a jeden pergamen.

Vyšší a robustnější postava patřila mladému muži Kaelanovi. Pocházel z Lut Gholeinu, kde pracoval jako žoldák ochraňující místního sultána. Jeho svalnaté paže nesly vak s vodou, zásobami a osobními věcmi. U pasu se mu blýskal starý, ale stále velmi ostrý obouruční meč. Jako muž, který prošel vojenským výcvikem, byl zvyklý se o svoji zbraň starat, proto na ní nebylo jediného náznaku rzi nebo nečistoty. Doma vlastnil několik různých mečů, některé si pořídil za svůj žold u obchodníků se zbraněmi, jiné si ponechal od poražených nepřátel. S sebou si ale vzal jeden vzácný, který se v jeho rodině dědil z generace na generaci. Údajně pocházel z doby, kdy proti sobě bojovaly mocnosti pekelné a Nebesa. Celá čepel meče byla pokrytá vrstvou stříbra a na tepané rukojeti byl znázorněn orel, jež ve svých drápech svíral vsazený diamant. Když se vydávali na cestu, jeho družka mu doporučila právě tento meč, neboť ani jeden z nich přesně nevěděl, jakým nástrahám budou na své cestě čelit. Dlouho se mluvilo, že se po zemi opět procházejí démoni, nemrtví a jiné hrůzy z pekel. Nikdo je ale neviděl, a tomu, kdo tvrdil že ano, brzy přestal sloužit zdravý rozum. Kaelan také příliš nevěřil, ale Darrien byla klidnější, když věděla, že při takovém setkání by jeho zbraň měla šanci je ubránit, na rozdíl od běžných zbraní z ocele.

To, co oba hnalo vpřed, bylo něco, co se zjevilo Darrien ve snu. Byla to mapa, několik slov v prastarém jazyce čarodějů a dvě jména: Tarranis a Tristram. Ať po prvním z nich Darrien pátrala jak chtěla, nenašla v celé Lut Gholeinské knihovně ani zmínku. Slyšela ho jen ve svojí vizi. To druhé z nich - místo, které zmizelo z mapy. O Tristramu se slýchalo, že z katakomb pod katedrálou uniklo veliké zlo, celá osada skončila v troskách a nikdo se tam neodvažuje vstoupit. Jen různí lapkové hledají, co tam zůstalo po obyvatelích, kteří ve spěchu utekli, aby spasili své životy. Ihned po vidění Darrien tušila, že půjde o něco důležitého. Vzala si tehdy pergamen, načrtla mapu, kterou spatřila a zapsala všechna slova, která slyšela. Společně se svým přítelem Kaelanem si připravili vše, co by mohli potřebovat, a vydali se na cestu.

Když se začalo stmívat a pouštní vzduch chladnul, navrhl Kaelan místo, kde by se utábořili. Darrien souhlasila, a zatímco její druh vybaloval kožešiny, nakreslila kruh v písku, který obepínal celé tábořiště. Poté zavřela oči a zašeptala několik špatně srozumitelných vět. Rýha v písku se na okamžik naplnila slabým bělavým světlem. Jednalo se o ochranné kouzlo, které mělo udržet jakoukoliv nevítanou návštěvu venku z kruhu a ty, co byli vevnitř, učinit nezjistitelnými. Kaelan se jen pousmál a pod svoji kožešinu si položil meč tak, aby se mohl jediným pohybem ubránit případné ráně. Jako žoldák znal svoji účinnou obranu. Poté oba ulehli do kožešin a usnuli.

Opět ten samý sen. Cesta k tomu místu, ta slova, Tarranis, Tristram... Darrien sebou trhla a otevřela oči. Kaelanova ruka intuitivně sáhla po meči. Byl to jen sen. Darrien pozvedla ruku. Z kruhu v písku opět vyšla slabá záře. Kouzlo stále účinkovalo. Po chvíli oba opět usnuli.

Další probuzení bylo příjemnější. Postaraly se o něj první sluneční paprsky. Oba rychle vstali, aby mohli pokračovat v cestě. Darrien pokynula rukou, jako by přerušila kruh. V tu chvíli při zemi zavanul vítr a rozfoukal kruh. Vydali se tedy dále. Po hodině cesty se již začínaly objevovat první rostliny jako znamení, že se blíží konci pouště. Okolní krajina najednou vypadala mnohem přívětivěji a na obzoru se již začaly rýsovat vrcholky hor. Nízké rostliny plynule přecházely v keře, které se vzdáleností od pouště houstly. A mezi keři se začínaly tyčit první stromy. Ve stínu jednoho z nich se dvojice na chvíli zastavila. Jejich odpočinek však něco vyrušilo. V keřích se něco pohnulo. Kaelan se pomalu a tiše chopil meče. Položil prst na Darrieniny plné rudé rty a zaposlouchal se. To, co je sledovalo, jako by tušilo, o co se Kaelan snaží a nedalo o sobě znát. Keř se opět pohnul. Muž zaujal obranný postoj. Meč se zablesknul ve slunečním svitu. Z větví vzlétnul pták. Kaelan se otočil k Darrien. “Byl to jen...” než to dořekl, ze všech okolních keřů se proti dvojici vyřítila stvoření, která ani jeden z nich nikdy předtím nespatřil. Byli to impové malého vzrůstu, dospělým osobám sahali asi do pasu, měli červenohnědou kůži, místy pokrytou tmavou srstí. Šklebící se obličeje s vyceněnými zuby dotvářely spolu s uloupenými kusy brnění jejich groteskní vzezření. Svými pohyby připomínali cvičené opice, jaké měli trhovci v Lut Gholeinu. Nyní ale nevypadali zrovna mírumilovně. V pařátech svírali nejrůznější lidské zbraně, zřejmě odcizené předešlým nešťastníkům. S napůl komickým a napůl děsivým skřehotem se blížili k poutníkům ze všech stran. Kaelan napřáhl meč, připraven bránit svoji Družku. Darrien si mezitím připravovala kouzlo. První imp s malou sekerou vyskočil proti Kaelanovi. Zbraně se zkřížily, ale démonův úchop byl proti vycvičené ruce vojáka slabý. Zbraň s řinčením dopadla na zem. Impové se na okamžik zastavili a uskočili několik kroků zpět, ale jen proto, aby se mohli na dvojici vrhnout všichni najednou. “Glacio circuli!” vykřikla Darrien. Její amulet se rozsvítil a po jejím těle proběhla modrá záře směrem k zemi. Čím více se blížila dolů, tím nabírala na intenzitě a když se dotkla země, záblesk se přeměnil na kruh mrazivé energie, který rozšiřoval na všechny strany vstříc démonickým stvůrám. Všichni impové se rázem změnili na ledové sochy. Kaelan neváhal a rozbíjel svým mečem impy na kusy ledu. V tom uslyšel z keře hluk a zahlédl plameny. Bylo pozdě. Z křoviny vylétla ohnivá koule přímo proti Darrien. Ta se stačila jen otočit, aby si uchránila obličej a oheň ji zasáhl do zad. Na jejím bílém plášti rudě zazářily symboly, které pohltily všechny plameny. Kouzlo, které ji ochránilo před popálením, ale neutlumilo sílu, kterou ohnivá koule do dívky narazila. “Darrien!” Její tělo v bolesti dopadlo na zem. Viděla jen, jak Kaelan vzal ze země sekeru, kterou předtím vyrazil impovi z ruky, a vrhnul ji se smrtící přesností do místa, odkud byla napadena. Z keře vypadla stvůra o něco větší, než ostatní impové, která držela dřevěnou hůl. Mezi velkými rohy vězela sekera, která svým dopadem démonovi roztříštila lebku. Poté dívka omdlela.

Opět ten stejný sen. Cesta, slova, Tarranis, Tristram... Ještě to neskončilo, musíš pokračovat... Darrien otevřela oči. Nad sebou viděla ustaraného Kaelana. “Darrien, jak se cítíš?” Z jeho hlasu bylo poznat, že měl o ni velké obavy. “Zase ten sen... moje hlava... jak dlouho jsem byla...” “Několik hodin. Bál jsem se že se neprobereš.” “Nic mi není, plášť mě ochránil. Jen jsem omdlela.” odpověděla Darrien, “Musíme jít dál.” Kaelan nesouhlasil, “Ne, odpočiň si. Půjdeme ráno. Rozdělám oheň a dnes budu hlídat já.” Dala tedy na jeho slova a společně se utábořili. Žádná další stvoření ve tmě nečíhala, a tak oba poutníky čekal nerušený spánek.

Čerstvá ranní rosa probudila Darrien Frozentear ještě před úsvitem. Z vaku se zásobami vytáhla nějaké jídlo a u doutnajícího ohniště se nasnídala. Mezitím se probudil i Kaelan, který se k ní přidal. “Co myslíš, jsme ještě daleko?” otázal se. “Myslím že ještě tak půl dne” odvětila Darrien, právě zaujatá náčrtkem mapy. Tvary vrcholků hor na obzoru poznávala ze svého snu. Tristram ležel blízko. Sbalili tedy své věci a pokračovali v putování. Křovinatá krajina se stále více měnila v hustý les, kterým bylo čím dál obtížnější procházet. Poučeni předchozí hrozbou, postupovala dvojice mnohem opatrněji. Často měli pocit, že na ně hledí nějaké démonické oči, nikdy však neviděli ty, kterým patřily. Podle podivných skřeků, které se tu a tam rozléhali mezi kmeny stromů, se v lese skrývalo mnohem více nestvůr, než dosud potkali. Některé výkřiky zněly skoro jako lidské. Jiné, hlubší a děsivější, byly tak pronikavé, až z nich mrazilo v zádech. Muselo je vydávat něco velkého. Darrien nechtěla ani pomyslet, kdo nebo co je skryto ve stínech lesa. Věděla jen, že musí skrz hvozd projít co možná nejrychleji a nejopatrněji, aby na sebe neupozornili. Měla v mysli připraveno několik kouzel, která by jim pomohla při setkání s dalšími monstry, ale byla si vědoma toho, že jakékoliv použití magie by upoutalo pozornost dalších a dalších nepřátel. Když se pekelné zvuky přiblížily, zašeptala Darrien kouzlo, díky němuž byly jejich kroky neslyšitelné. Díky němu se jim podařilo zahlédnout další skupinku impů, aniž by byli prozrazeni. Viděli i velké démony s mohutnými rohy a temně hnědou srstí, se silnými drápy a ostrými zuby. Darrien Frozentear v nich cítila přítomnost elementální magie. Věděla, že většina jejích kouzel by proti nim byla neúčinná, nedávala však své znepokojení najevo. Naštěstí však zůstali neprozrazeni a mohli bez povšimnutí pokračovat v cestě.

Najednou dvojice zpozorovala, že les kolem nich začíná řídnout. Zanedlouho na to se před nimi otevřela krajina téměř beze stromů. Na travnaté pláni ležela spousta balvanů a kamení. Místy ze země vystupovaly skály velké jako příbytky obrů, a hory, jež tvořily horizont už na okraji pouště, byly najednou přímo naproti nim, na opačné straně kamenné planiny. Při kontaktu s denním světlem, kterého byl najednou všude kolem dostatek, pominulo Darrienino maskovací kouzlo. Dívka znovu vytáhla plánek, na němž poznávala některé z vyšších skal. “Jsme téměř zde, zbývá jen najít jedno místo.” Kaelanovi se mezitím podařilo vylézt na nejbližší skálu, aby se rozhlédl. Než stačil zjistit, kde se nacházejí, jen tak tak se vyhnul letícímu šípu. “Co to...” seskočil okamžitě dolů a přitiskl se i s Darrien zády ke skále. “Nejsme tu sami,” řekl své překvapené družce. Kroky. Slyšeli chrastění kostí, které se neustále přibližovalo. Než se nadáli, stála před nimi ta nejohavnější věc, s jakou se kdy setkali. Lidská kostra, na níž visely zbytky tlejícího masa a brnění, které kdysi dávno patřilo nějakému vojákovi ze západních zemí. V ruce držel luk a mezi žebry měl zabodány šípy, které nyní pomalu vytahoval s jasným cílem zbavit se mladé dvojice. Kaelan okamžitě vyskočil vpřed proti nepříteli. Kostlivec právě napínal tětivu svého luku, když jej stříbrná čepel přeťala vejpůl i s jeho zbraní. Na zemi se sesypala hromada hostí, které se před očima obou poutníků rozpadaly v prach. Zpoza skály byly slyšet další kroky. “Blíží se další.” řekla potichu Darrien, načež se její druh skryl za balvan a čekal, až se kostlivci přiblíží na jeho dosah. Tentokráte šli dva, jeden z Kaelanovy levé strany, druhý zprava. Když byl již kontakt nevyhnutelný, využil voják momentu překvapení a rozpůlil svým mečem lebku jednoho z kostlivců. Druhý ale mezitím napjal tětivu a zacílil. “Tempesto!” Než ale stačil vystřelit, zasáhl jej výboj blesku, který jej na místě přeměnil v hromádku doutnajícího popela. “Pěkné,” vykřikl Kaelan a znovu seknul mečem za okraj skály, odkud právě přicházel další nemrtvý lučištník. Podařilo se mu zaujmout výhodné postavení mezi dvěma balvany, kudy nemohlo projít více nepřítel současně. Bylo však jen otázkou času, kdy si kostlivá armáda najde jinou cestu. Nad kamenným polem se mezitím zamračilo nebe, jako by se ani slunce nechtělo na tu hrůzu dívat. Na zemi dopadaly první dešťové kapky, když se Darrien snažila vyšplhat na nejbližší vrcholek. Kaelan mezitím přeťal další dva lučištníky vejpůl. Když se dívce podařilo dostat na vrchol, uviděla desítky skeletonů kráčejících přímo k nim. Déšť zesílil. V mysli mladé čarodějky náhle zableskla naděje. Vztáhla ruce k nebi a zakřičela zaklínadlo. “Celestis arctum!” Z jejich rukou vyšla silná záře směrem vzhůru. V tu chvíli se déšť nad nepřáteli proměnil v ledové peklo. Z nebe začaly padat magické koule, které mrazily vše, čeho se dotkly, a kusy ledu, které dokonaly dílo zkázy a zmražené nepřátele tříštily na kusy. Dívka padla na kolena vyčerpáním. Poslední kouzlo ji stálo mnoho sil. Kaelan jí okamžitě pomohl slézt ze skály zpět na zem, kde se oba posadili. Oba byli bojem vyčerpaní a museli si alespoň krátce odpočinout.

Když se Darrien cítila lépe, pokračovali dále cestou mezi balvany. Najednou uviděli šest menhirů tyčících se k nebi. “Jsme tu, tohle místo jsme hledali.” pronesla dívka nadšeně, když si podivné uspořádání prohlížela. Pět obelisků tvořilo pravidelný pětiúhelník, zatímco šestý stál osamoceně. Na každém z pěti byl vytesán symbol. Z celého místa vyzařovala silná magie, muselo jít o něco velmi starého a mocného. Darrien vytáhla svůj pergamen a začala číst neznámá slova. Když vyslovila první, rozzářil se symbol na jednom menhiru. Kaelan jen udiveně zíral. Darrien četla další slova a postupně se rozzářilo všech pět symbolů. Najednou se setmělo, jakoby se vlády ujala noc. Nad kameny se stáhla bouřková mračna. Do všech kamenů začaly padat blesky, které se přenášely mezi obelisky tak, že vytvořily pentagram. Náhle se uprostřed něj začalo objevovat červené světlo, které zářilo víc a víc. Bouře utichla, a světlo se uklidnilo. Vypadalo jako nějaká magická brána. Darrien naznačila Kaelanovi, že by měli projít skrz. Netvářil se nadšeně, ale nenechal by svoji družku jít samotnou do možného nebezpečí. Chytili se za ruce, zavřeli oči a společně vstoupili. Rudé světlo najednou zmizelo a spolu s ním Darrien i Kaelan.

Když Darrien otevřela oči, zděsila se. Byla sama. Před ní se rozkládal Tristram. Byl ale jiný než ten, který znala z popisů. Nebesa planula ohnivě rudou barvou, z domů zbyly jen ruiny, v některých stále ještě hořely požáry a na zemi nebylo jediné živé rostliny ani živočicha, všude jen smrt, zkáza a spoušť. Celá scenérie vypadala, jako odraz města v samotném pekle. Darrien se vehnaly slzy do očí. Měla strach. Ať za poslední dobu zažila mnoho strašlivých událostí, nic nebylo tak plné hrůzy a zoufalství, jako místo, ve kterém se právě ocitla. Nevěděla, zda je mrtvá a její duše se dostala do pekla, nebo zda je to opravdu ten Tristram, do kterého jej osud přivedl. S pláčem se vydala k tomu, co zbylo z katedrály.

Kaelan otevřel oči a rozhlédl se. Před ním se rozléhaly zbytky Tristramu. Z temné oblohy se snášely kapky osvěžujícího deště a dopadaly na rozvaliny domů obrostlé mechem a trávou. Máloco připomínalo, že zde dříve panovalo zlo, jen rozpadající se zdi byly toho němými svědky. “Darrien!” Byla pryč. “Darrien, kde jsi!?” Nikdo se mu neozýval. Zdálo se, že je ve městě úplně sám. Rozběhl se mezi sutiny a při tom nepřestával volat svoji družku v naději, že se mu ozve. Proběhl mezi domy až ke studni na náměstí. Nikde ani živáčka. Zoufalý Kaelan Zamířil k jediné budově, kterou ještě neprohlédnul, ke katedrále. Běžel jako o život, bylo to poslední místo, kde by mohla Darrien být. Když přišel tam, kde dříve byly dveře katedrály, přepadl ho zvláštní pocit. Zdálo se mu, jakoby cítil vůni své dívky. “Darrien?” Nikdo mu ale neodpověděl. Stále měl ale pocit, že musí být přímo vedle něj. Natáhl ruku tam, odkud cítil povědomou vůni a najednou se mu na ní zjevila kapka vody. Zůstal překvapeně stát. Jeho údiv vzrostl poté, co kapku ochutnal a zjistil, že je to slza. Zkusil to znova, ale již se to neopakovalo. Náhle jej přešel i pocit, že je dívka vedle něj. Bezradně se vracel směrem ke studni. Doufal, že jestli je Darrien někde tady, dříve či později na náměstí dorazí také.

Po cestě k rozvalinám katedrály slyšela Darrien, jak někdo volá její jméno. Vzdáleně jí hlas připomínal Kaelanův, ale zněl jakoby odjinud. “Kaelane? Jsi to ty?” Hlas dále volal její jméno, ale nevypadalo to, že by ji slyšel. Dívka si myslela, že začíná blouznit a hlas slyší ve svojí hlavě. Když došla před katedrálu, opět uslyšela ten hlas: “Darrien?” “Kaelane, tady jsem!” odpověděla. Najednou jakoby jí někdo setřel slzu z tváře. Přitiskla ruku k tváři a ucítila teplo. Nevěděla, co se to děje. Pomalu otevřela polorozpadlé dveře vedoucí do zbytků katedrály a vešla dovnitř. Dveře se za ní zabouchly. Před sebou spatřila zbytky lavic, na kterých se modlívali obyvatelé Tristramu. Všechny byly ohořelé. Před oltářem byla obrovská díra v zemi, která vypadala jako narychlo zasypaná sutí, které bylo všude kolem plno. Z jámy vycházel čpavý zápach síry. Prošla kolem ní, raději se ani nedívala, co tam dole je. Přišla až k oltáři, který jako jediný zůstal nedotčen. Vypadal jako dřevěná truhlice. Horní strana byla vyzdobena rytinou kříže, kolem něhož létali andělé. Na bočních stranách byl znázorněn symbol řádu Horadrim a nápisem v jazyce řádu, který znamenal něco, jako Archanděl Tyrael nás ochrání. Přední strana oltáře byla jiná. Byla na ní malba černé růže. Darrien se k ní sehnula, aby se podívala blíže. Obraz růže vypadal, že není namalován barvou, ale vytvořen magií. Dívka na něj položila ruku, aby zjistila, o jaké kouzlo se jedná a zavřela oči. Měla opět svoji vizi, tentokrát ale byla jasnější. Viděla Tristram takový, v jakém se právě nacházela. Slyšela hlasy, tisíce démonických hlasů, které šeptaly stejná slova, jaká jí sem otevřela cestu. Tarranis. To slovo bylo řečeno jiným hlasem. Hlasem, který je tak pronikavý a temný, že by mohl zabíjet. Vytrhla se ze snu. Něco bylo špatně. Hlasy slyšela stále. A také stejné zvuky, jaké vydávalo otevírání portálu. Jakoby se celé město zaplavovalo démony. Najednou si všimla, že zpod horní strany oltáře vychází nepatrné světlo. Pokusila se nadzvednout víko a podařilo se jí to. Uvnitř oltáře rostla černá růže. Darrien k ní přiblížila ruku a cítila velmi silnou magii. Neodolala a květiny se dotkla. Najednou její ruku obepjal černý úpon. Lekla se a chtěl a ucuknout, ale růže ji nepustila. Zpod květu vyšvihly dlouhé šlahouny pokryté trny, které se omotaly dívce kolem těla. Některé pokryly její plášť, jiné se pnuly po její sněhobílé kůži. Když jí omotaly celé tělo, začaly se utahovat. Darrien vykřikla bolestí, jak se ostré trny zabodávaly do kůže. Cítila jak tržnými ranami prorůstají šlahouny do celého jejího těla. Přes nesnesitelnou bolest si ale všimla, že z žádné rány neteče jediná kapka krve. Výhonky prorostly i jejím pláštěm, na němž vytvořily neznámé symboly. Úpony se dále utahovaly, až najednou zmizely v její kůži. Darrien bolestí omdlela.

Když se po několika minutách probrala, zjistila že leží na zemi. Nikde na těle neměla ani jizvičku, pouze na jejím plášti jakoby růže vyšila nové runy a symboly. Dívka pohleděla na svou dlaň, v níž svírala květ, který ještě před chvílí rostl v oltáři. Před jejíma očima se růže proměnila ve stříbrnou tiáru, v jejímž středu seděl černý květ. Nasadila si ji do svých dlouhých vlasů. Náhle ucítila obrovský příliv magické energie. Jakoby jí květina dala naději se z toho celého dostat živá. Dveře katedrály se otevřely. Darrien neváhala a rozběhla se ven. To, co spatřila, jí ale vyrazilo dech. Celé město bylo plné nejrůznějších démonů. To nejhorší ale přicházelo z protějšího okraje města. Ztělesněná temnota, strašlivější než sám Diablo. Z té temnoty zahřměl hlas, který jí trhal uši. “Já jsem lord Tarranis a tebe jsem si vybral jako svoji první oběť. Tvá duše mi otevře cestu do vašeho světa.” V oblaku temnoty zaplály dvě rudé oči. Démoni, vyděšení tím hlasem stejně jako Darrien, utíkali z cesty, jako by tvořili uličku spojující dívku a Tarranise. “Pojď si pro svojí smrt!” zvolal pekelný lord. Démoni uzavřeli cestu ke katedrále a Darrien nezbylo, než postupovat uličkou. Jak se blížila k náměstí, temný oblak kolem žhnoucích očí se začal zhmotňovat v hrozivou podobu. Byl obrovský. Ani tři muži nad sebou by jej nepřevýšili. Jeho hlavu zakrývala mohutná černá přilba, z níž vystupovaly obří zahnuté rohy. Přes hledí helmice stále zářily ohnivě rudé oči. Tělo připomínalo velikého medvěda, čemuž odpovídaly i silné svalnaté končetiny. Vše ale bylo skryto pod černým plátovým brněním. V rukou svíral Tarranis obrovskou sekeru, na jejímž ostří planul věčný oheň. Zbraň, který by jediným máchnutím dokázala srovnat se zemí i královskou pevnost. Darrien měla strach, takový, jako nikdy předtím. Věděla, že proti takovému nepříteli by žádné její kouzlo nemělo sebemenší účinek. Přišla až ke studni. Pohlédla do vody a... spatřila svého druha. “Kaelane!” Okamžitě se otočil: “Darrien!” Uviděl svoji dívku, jak se zrcadlí ve studni. Uviděl také všechno to zlo kolem ní. Uslyšel i Tarranise, jak si žádá její smrt. “Darrien! Ty nesmíš zemřít!” “Kaelane, prosím, pomoz mi!” Démoni začali dívku odstrkovat směrem dál od studny. “Darrien, nechci tě ztratit!” Se slzami v očích se otočila ke studni a naposledy zavolala: “Kaelane, ať se stane cokoliv, miluji tě!” Tarranis, znechucený tou romantickou scénou, byl již nedočkavý. Když Darrien uslyšela od studny, jak její druh volal, že cítí to samé, rozbrečela se.

Popadla jí obrovská touha žít. Nechtěla Kaelana nikdy ztratit a byla rozhodnuta nevydat svoji duši beze vzdoru. Zastavila se. Z ničeho nic se zvedl vítr. Démoni zastavili také a rozhlíželi se kolem, co se děje. Darrien zavřela oči plné slz a myslela na Kaelana. Vítr zesílil a dívka cítila, jak jí vlají vlasy. Najednou se symboly na jejím plášti rozzářily. Její tělo se vzneslo nad zem. Ohnivá obloha se začala stáčet, jako by vznikal hurikán. Stejně se začal tvořit větrný vír u země pod místem, kde levitovala Darrien. Kolem jejího těla se vytvořila zářící koule. Všichni démoni strnuli. Vír nasával oheň z oblohy směrem k energetické kouli, která zářila víc a víc. Od země zase přicházela energie vody, která kouli také posilovala. Černá růže uprostřed tiáry začala zářit také. Najednou Darrien vykřikla slova, která nikdy neslyšela ani neznala. Tarranisovy oči zaplály a zjevil se v nich strach. Zářící koule se začala zmenšovat a vstupovat do těla dívky. Paprsky nesmírně jasného světla vycházely z její hrudi mezi prsty rukou, které tiskla k srdci. Darrien rozevřela ruce. Z jejího těla se začalo šířit světlo do všech stran. Zářilo jako slunce. Jako přílivová vlna se přehnalo přes armádu démonů a mířilo k Tarranisovi. Záhy jej pohltilo také. Rozlilo se po celém Tristramu, jako by na něj hleděla sama Nebesa.

Darrien se pomalu snesla na zem a otevřela oči. V tu chvíli světlo pohaslo. Kolem ní leželo prázdné město. Jen vítr roznášel prach, který zůstal z pekelných stvoření, spálených nebeským světlem. Na obloze zářily jen hvězdy, už žádné plameny. Větřík si pohrával s jejími vlasy. Darrien sáhla po tiáře a zjistila, že ji nemá. Ohlédla se na svůj plášť. Byl čistě bílý jako dříve. Cítila se jako před tím, než vstoupila do katedrály. Kaelan, blesklo jí hlavou. Utíkala zpět ke studni, kde na ni její druh čekal. Skrz vodní hladinu viděl vše. “Darrien, ty žiješ!” “Kaelane, jak ráda tě zase vidím!” Oba najednou natáhli ruku k vodě a ponořili ji pod hladinu. Kaelan ucítil ruku své dívky. Chytil ji i druhou rukou, aby ji mohl dostat ven. Zapřel se o okraj studny a vytáhl svou družku k sobě. Nebylo na ní jediné kapky vody. “Dokázala jsi to,” zaradoval se. “Ne, to ty jsi mi dal sílu. Jen díky tobě jsem zase tady.” Objala jej. “Kam teď půjdeme?” otázal se Kaelan. “Domů.” odpověděla Darrien a pohlédla směrem na východ, směrem k Lut Gholeinu. “Jdeme domů.”
Obrázek

Uživatelský avatar
Javurek
Warlord
Příspěvky:2713
Currenly, I'm playing:Diablo 2

Re: Černá růže

Příspěvek od Javurek » 24.09.2011, 08:07 hod.

Mě se to líbilo, po dlouhé době tady je něco co mě bavilo číst. Jen bych příště rád viděl nějaký akčnější souboj Kaelana s pořádným nepřítelem .) A važ si toho že se mi to líbí, jsem známej kritizátor :D

Odpovědět

Zpět na „Fan tvorba - Diablo II“