Bitva u Avalonu

[Grammator]

Bitva u Avalonu

Kapitola první: úvod

Avalon bylo údolní město, svým umístěním působil jako jizva ve vápencovém pohoří, bylo to velké a bohaté město, které se necházelo ve vlhké krajině bohaté na půdu a přírodní zdroje, díky umístění v údolní soutěsce mezi skalami, které město pevně obímaly, chránily ho ze tří stran a dělaly z něho téměř dokonalou pevnost, v létě zde byly hojné deště a mírné zimy. Soutěska hlouběji mírně zatáčela a město bylo postaveno stupňovitě jako samostatné pevnosti, kromě toho byly ve městě rozesety malé hrady a zámečky, vzpomínka na doby kdy městu vládly různé prastaré rody, které se ovšem časem promísily a spojily a společně vládnou městu už po 300 let.

V době, o které mluvíme, žili lidé v Avalonu spokojeně a šťastně a společným úsilím střežili velký poklad, který byl uložen v Azurovém Chrámu, Knihu Věků. Tato kniha byla napsána v dobách, které nikdo nepamatuje a její text je psán ve dvou částech. První, psaná prastarým jazykem je kronikou minulosti, současnosti i budoucnosti, a umění přečíst její písmo vždy předává nejvyšší Arcikneží svému nástupci, kterého pomocí rituálu věků určí už v útlém věku. Druhá část knihy je psána v runách a dokáží jí rozumět jen oči vyvolených, těch kteří se dali na cestu čisté magie, kteří nezradili staré tradice a nepošpinili své zvyky ani svoji krev, těch, kteří neznají hanbu, Rathmanů.

Podle pověsti se v knize píše o samotných základech magie samotné, o samotné surové energii, přírodní síle která veškerou magii tvoří, o tom, že energie je konečná, a je rozdělena mezi říši nebeskou, říši pekelnou a říši světskou a o tom, že tyto energie musí být v rovnováze, protože pokud by některá z říší přijala příliš mnoho energie, stala by se vládnoucí a nastal by chaos. Tuto rovnováhu porušují dvě tyto říše, říše pekelná, a říše světská, démoni usilují o nadvládu nad světem od počátku věků, a lidé porušují rovnováhu svou hamižností a sobeckostí, jediná říše nebeská a plémě rathamnů chápou význam rovnováhy a starají se aby byla dodržována.

Pověst dále praví, že v knize jsou uloženy základy magie světské, nebeské ale i pekelné, proto byla zaslepenými mnichy dávnověku považována za kacířskou a vypuzena z Westmarchské říše, kde však byla bez ochrany proti mocichtivým démonům a zkaženým vizjereiským čarodějům. Démoni vždy prahnuli po síle, a Kniha Věků přináší kontrolu nad veškerou mocí světa. Proto ji osvícení Avalonští panovníci nechali najít a přivézt zpět do Azurového Chrámu, kde podle pověsti vznikla. Tam setrvává dodnes.

Pouze nejvyšší Arcikněz může v knize číst budoucnost, a tak čas od času, když se runy na hřbetu knihy rozzáří, poodhalí věci budoucí formou proroctví. Arcikněz Draymus naposledy prorokoval, že přesně za jedno sto let přijde na Avalon pohroma, jaké ještě žádný člověk nikdy nemusel čelit, kniha však již neprozradila jak a jestli vůbec si Avalon s pohromou poradí, kniha zřejmě nezná nebo neprozradí svůj vlastní osud.

A zítra uplyne přesně jedno sto let od dne, kdy bylo proroctví vyřčeno...

Kapitola druhá: klid před bouří

Sep se jako každé ráno znepokojeně podíval k obloze, už je to téměř sto dní, kdy je obloha podivně, až zlověstně temná, jakoby věčná noc, a přece to úplná noc není, prostě jen těžká temnota, která dopadá na každého obyvatele Avalonu, Sep si ani nevzpoměl, kdy naposledy slyšel smích. Opláchl si obličej, podíval se do zdrcadla a přemýšlel. Že by na dědečkových příbězích bylo přeci jen něco pravdy? Matně vzpomínal, jak ho dědeček strašil příběhy o válkách hříchu, a bratrské trojici, která si jen šťastnou náhodou a díky slavnému hrdinovi nepodmanila celý svět a o proroctví, že Avalon bude zasažen nějakou pohromou. Ale to byly přece pohádky, nic takového jako démoni přece neexistuje, nemůže existovat. Pokud by bylo proroctví pravdivé, čekal by spíše vichřici nebo nálet kobylek než nějakou pekelnou pohromu. A podobně smýšlela většina města. Je pravda že ve městě je několik lidí schopných ovládat magii, ale ti nanejvýš zapálí louči nebo pohnou běžnými předměty, to je přece něco docela jiného než démoni jako Diablo, kteří mávnutím rukou zlomí horu. Přesto, není snad skoro sto dní trvající temnota, kdy neviděli jediný záblesk slunečního světla něčím přesně takovým? Sep na to nechtěl ani pomyslet, vždyť nejděsivější tvor, jákého kdy viděl byl velký jeskynní medvěd, a to byl ještě chlapec, dnes by si z takového zvířete udělal pěknou dekoraci do domu. Je to snad přirozenost lidská, že před strachem zavírají oči, a raději než by bojovali a bránili se, jednoduše oslepnou a snaží se vše prostě přežít.

Zabalil si věci a vyrazil, pracoval v kovárně, byl to statný a talentovaný muž a uměl vykovat nádherné a skvělé zbraně a zbroje. Byl to už dospělý muž zralého věku, vlastní rodinu neměl ani po ní nikdy netoužil, spokojil se s velkou rodinou své sestry, které měla šest dětí a užíval si své občasné chvilkové známosti, s různými atraktivními obyvatelkami města. Byl velmi pohledný a pracovitý, ale uměl si užívat života, vždy po práci šel se svými přáteli do krčmy hned vedle kovárny, kde se vždy dobře pobavil. Což ovšem neplatilo posledních sto dní...

Když se naobědval a vrátil se k práci u kovadliny, začal znovu, tak jako to často dělával, přemýtat o rozličném obyvatelstvu města. Někteří lidé zde byli velice podivní, mladá a nadaná čarodějka Ravenna byla asi nejmocnější bytostí co znal, na vlastní oči viděl, jak s lehkostí motýla který sedá na květ myšlenkou zdvihla těžký vůz, naložený kamením pro stavbu, který zavalil nešťastného kolemjdoucího, když se přetíženému vozu utrhlo kolo, aby ho přispěchavší zachránci mohli vytáhnout a odnést do špitálu. S Ravennou si byl celkem blízký, už strávili mnoho večerů spolu s dalšími přáteli u společné zábavy.

Dalším podivným nebo spíš zvláštním obyvatelem byl Arcikněz Henneval o kterém se tvrdilo že je nejmocnějším ve městě, že město chrání. Jenomže když přišla nějaká katastrofa, jako například požár před devíti lety, Arcikněz nic neudělal, jen ze své komnaty ve věži Azurového Chrámu vše nečinně pozoroval. Před čím tedy město chrání? Co může být pro město horší nebezpečí než takový požár? Sep si to velmi dobře pamatoval, asi jako každý muž ve městě pomáhal před devíti lety hasit. Arcikněz má také funkci správce města, spolu s radou složenou ze zástupců městské šlechty město řídí.

No a pak je zde ten nejpodivnější, starý podivín, který po městě vždy chodí zahalený v temné kápi, na obličeji má svou rohatou kostěnnou helmu, a rukavice a boty z černé kůže tvora, kterého Sep v životě neviděl, navíc s sebou neustále tahá svojí podivnou hůlku a u pasu má dlouhou, klikatě zahnutou jasně bílou dýku. Je to Grammator, prý nějaký nekromancer, Sep o nich jakživ neslyšel, ani děda o těhle podivínech nic nevyprávěl. Mezi lidmi zaslechl, že se věnuje temné magii, magii samotného pekla, mnohokrát se našla nějaká příliš horlivá skupina lidí, která chtěla nekromancera upálit, nebo jinak zabít. Jenomže nad Grammatorem drží ochrannou ruku samotný Arcikníže, čímž sice dost poškodil svojí popularitu, ale zřejmě věří, že se mu to vyplatí. A tak se dál mírně shrbený Grammator nerušeně prochází dlouhými chodbami Azurového chrámu a bystrýma šedýma očima hledí na město z terasovitých zahrad, kde bydlí ve svém skromném domku, který dříve patřil dvornímu zahradníkovi. Ten dnes ovšem bydlí v paláci. Grammator je prý také velmi starý, ani ti nejstarší lidé ve městě nepamatují, že by kdy viděli Grammatorovu tvář mladší než je dnes.

Nakonec Sep myslel na svojí sestru Valu, vzala si prostého farmáře z dolního města, mají poměrně pěkný dům kousek od vnějších hradeb, který jim koupil za svůj výdělek, když vyrobil sadu nádherných brnění pro syny vládnoucí rodiny.

Kapitola třetí: nejdelší noc

V noci se Sepovi zdál sen, byla to nejhorší noční můra, viděl tváře stvoření, která musela pocházet z pekla, smály se mu, ponižovaly ho, trhaly ho na kusy a pojídaly ho, lačně hltaly jeho krev, slyšel k tomu nářek tisíců duší, viděl lidi dávno mrtvé, viděl svého otce jak otrhaný plazivým krokem kráčí směrem k němu v težkém brnení a za sebou po zemi táhne těžký obouruční meč, zvuk kovu řinčícího o kamennou zem byl nesnesitelný, slyšel smrtelný nářek své sestry...

A pak se probudil a to, co slyšel a viděl bylo snad ještě horší, slyšel zděšené výkřiky ze všech domů, viděl, že nebe už není černé jako poslední tři měsíce ale ohnivě rudé a šlehají na něm rudé blesky. Brzy pochopil, že podobný sen jako on prožilo celé město. Rychle se oblékl a zašel do sklepa kde měl zbroj a meč. Vyběhl před dům a viděl městké stráže jak běží směrem k vnější hradbě města. Jako vyhlášený kovář měl přístup na všechna vojenská stanoviště a tak se rozeběhl na nejvyšší věž druhé hradby, která chránila jeho čtvrť. Zmatený bežel, běžel tak rychle jako nikdy předtím, stále myslel na Valu, pokud přišel na město útok, jí chrání jen vnější hradba, farmářské domy jsou hned na kraji města, aby to sedláci měli blízko na svá pole. Město zalité oranžovou září vypadalo strašlivě. Když vyběhl na hradbu a řítil se ke dvěřím do věže, ohlědl se směrem k hranicím města, jeho směrem se k městu blížilo obrovské množství jasných světel, vyrazil dveře do věže a schody bral po třech, s každým oknem směrem k volné krajině před městem si začínal stále více uvědomovat děsivou scenérii. Když vyběhl na vrchol věže, málem přepadl přes cimbuří, jak na něj prudce vrazil aby už konečně viděl. V příští chvíli už litoval, protože to co viděl by každý smrtelník radši nikdy neviděl. Ty světla co viděl byly ve skutečnosti pochodně obrovské armády, která se blížila k městu. Sep si ke svému maximálnímu znepokojení začal uvědomovat že to není armáda lidí, ale nejrůznějších pekelných stvoření ne nepodobných těm, které Sep viděl v tom strašném snu, chtěl se probudit, tak strašně moc se chtěl probudit ale až příliš bolestně si uvědomoval, že tohle už žádný sen není. Najednou armáda vypustila z každé louče podivný přízrak který Sep na takovou dálku nedokázal rozeznat, bylo to jako by se louče samotné rozletěly proti městu šílenou rychlostí, každým okamžikem už musely být tady. Byly to lebky, ohavné ohnivé lebky které rázem zaplnily každý kout města, poletovaly, děsily lidi, vydávaly hysterický smích a děsivé skřeky, který se každému probíjel do mozku. Jedna lebka proletěla kolem Sepa a občas zakroužila kolem veže, pak přiletěla přímo před Sepa a s děsivým výrazem se mu smála do obličeje, vztekle po ní mách mečem ale ten prošel zkrz a zařinčel o zem když ho Sep upustil pod silou, kterou švihl. Lebka se zase zařehtala, proletěla zkrz Sepa a za vzrušeného mumlání letěla vstříc dalším málo vyděšeným lidem.

Sep byl na pokraji zhroucení, stejně jako celé město, ta náhlost, večer šel spát po celém dnu práce a teď tohle, ten děs, a hrůza, nedokázal tomu čelit, padl na kolena, hlavu si položil na cimbuří a přikryl si jí rukama aby alespoň trochu utlumil zvuky děsu deroucí se ze všech stran, vyhrkly mu slzy a hořce plakal, nechápal to, nebyl schopen jediné kloudné myšlenky, poté zvedl oči a zadíval se znovu na tu armádu zkázy, náhle uviděl něco co tam předtím nebylo, obrovskou siluetu na horizontu, strašlivý stín, který svou temnotou vynikal v tom všepřítomném rudém světle, byl tak temný, tak strašně temný, Sep se chtěl zadívat jinam, ale nedokázal odrthnout pohled z toho stínu, pocítil úzkost, strašlivý chlad, něco z něj vysávalo život, popadla ho křeč a začal se zmítat po chladné kamenné dlažbě veže, viděl temný stín jak se k němu blíží, jak ho pohlcuje, viděl sedm párů planoucích očí z nich ten prostřední a nejvěší se na něho upínal. Tuhla mu krev v žilách, na těle mu vyrazil ledový pot, srdce mu téměř nebilo, bušil se do hlavy pěstmi ale nedokázal se toho obrazu zbavit, schoulil se do klubka a jen třepotal nohama, jako umírající brouk, pohlédl na démona a byl posedlý. Když tu náhle pocítil vysvobození, úlevu, těžce se postavil a pohlédl naopak směrem k paláci, odkud se šířilo jasné bílé světlo, to světlo mu dodávalo sílu, odvahu, najednou nic nebylo tak strašné ani nepochopitelné. A uslyšel hřmoucí hlas Arcikněze:
"Lidé Avalonu, slyšte, byli jsme napadeni nepředstavitelným zlem! Ale my toto zlo zdoláme! Jsme bojovníci Avalonu! Démon Krogoth si přišel pro Knihu Věků, aby se stal nejmocnějším a přeměnil náš svět na své ohavné králoství pekla! Ale my mu ji nedáme! Jsme bojovníci Avalonu! Toto je náš úkol, to je náš osud! Pohled na démona vás od nyní neposedne, nepoznáte strach, my jsme silnější! Toto město je stavěno aby knihu ochránilo! Proto jsme tu! To je náš posvátný účel! Nebojte se, bojujte! Bratři a sestry!"

To bylo tak nádherné že nic krásnějšího Sep nikdy necítil, ta magie kterou kněz vyvolal, ta síla. Najednou už bylo jasné co má dělat, bojovat, chránit město, to je jeho svatý účel, proto je zde. Také si všiml že lebky zmizely. Rozeběhl se dolů z věže, dole se přidal ke skupině přátel, kteří již také běželi vstříc bitvě, vstříc osudu, ale co nevěděli, také vstříc smrti.

Kapitola čtvrtá: boj

Po chvíli sprintu už byli na hradbě obrovské brány, kterou obepínaly masivní kruhové věže, brána byla jakoby ponořená více do města než hradby, takže obránci měli víc možností útočníky odrazit od brány. První útočníci byla podivná neobrněná dvouhlavá posklakující stvoření s třemi pažemi přičemž v každé třímaly zbraň, smaragdově zelené oči jim žhnuly a dávaly znát, že jejich zásah může nešťstného obránce zabít i v době, kdy už je dávno v bezpečí... Jeho přátelé už byli připraveni s luky a oštěpy, on sám vynikal pouze v boji nablízko, čekal na nějaké žebříky nebo něco, jak se démoni budou chtít dostat na hradby. Pokud ovšem čekal nějakou konvenční dobývací taktiku, šeredně se mýlil, protože tihle démoni začali pohodlně šplhat po hradbě nahoru. Všichni obránci na hradbách rychle měnili luky a oštěpy za vhodnější výzbroj. Z dálky zazněly výkřiky těch, kteří to nestihly. Začalo se ozývat řinčení zbraní, Sep tasil a s šíleným výrazem očekával první démony, konečně ze sebe mohl vybít předchozí trauma. Protože byli ponořeni v hradbě, démonům trvalo o pár vteřin déle jí dosáhnout. Sep již šplhajícího démona očekával a vší silou ho udeřil rukojetí do jedné hlavy, démon spadl a nehledě na patnáctimetrovou hloubku se jen oklepal, a šplhal znovu. Mezitím se na hradbu vřítilo několik dalších démonů. Sep zkřížil zbraň s nejbližším, a zatímco vykrýval výpady dvou mečů, třetí ruka se ho pokusila zachytit pod paží drápy, ale jen zaškrábala o hladký kov Sepova dokonalého brnění vlastní výroby. Sevřel démonovu ruku pod paží a obratnou otočkou ji zlomil, přičemž druhou rukou dal démonovi loktem úder do hlavy. Byli nyní tělo na tělo přitisknuti a Sep cítil démonův ohavný dech, démon se ho snažil kousnout a tak na nic nečekal, pohodil si v ruce meč tak, aby mířil dolů a během další otočky na opačnou stranu ho démonovi vnořil do zad. Démon zakvičel a svalil se na zem. Sep pohlédl na démona který stál na cimbuří a rozhlížel se jakoby chtěl na někoho skočit, v příštím okamžiku ho prudce zasáhl letící oštěp a démon přepadl přes hradbu. V další chvíli už Sepa ohrožoval démon s halapartnou, zuřivě po Sepovi sekl, ale čepel jen tvrdě narazila o zem, Sep na ni skočil a tím halapartnu zlomil. Než démon stačil tasit záložní nože, ztratil obě hlavy. Najednou Sep dostal prudký uder do zad, to se na něj svalil jeden z obránců na kterého skočil démon a zakousl se mu do krku. Sep se rychle zvedl, démona zkopl a zuřivým seknutím přes hrudník mu způsobil hlubokou ránu, na zem dopadlo několik žeber a démon se svalil. Tehdy si Sep všiml další zvláštnosti, a to že démoni nekrváceli, díky tomu začal pochybovat o jejich smrtelnosti a rozhodl se ža si bude dávat víc záležet na zraněních, která způsobí. Kolem jeho hlavy zasvištěl šíp a okamžik na to slyšel ohlušující ránu a před obličejem mu proletěla ohořelá démonova ruka. Ohlědl se směrem odkud přiletěla a srdce mu zaplesalo, Ravenna na něj hleděla se šibalským úsměvem a jala se smažit další démony. Na Sepa těžce dopadl démon a povalil ho, Sep ztratil zbraň a ležel přitisknutý na břiše, takže se nemohl bránit. Démon se mu už už sápal po hrdle, když si Sep všiml, že se kousek od něj povaluje ocelová přilba. Popadl jí a prudce za sebe udeřil, ruka ho zabrněla jak dopadl kov na kost a helma se odkutálela. Omráčený démon se pomalu sbíral ze země, ale to už nad ním Sep stál s připravenou zbraní, další démoní výkřik a výraz spokojenosti na Sepově tváři.

Protože kolem něj teď nebyli žádní další nepřátelé, dovolil si luxus pozorovat svého kamaráda jak právě težkým kladivem vyloženě rozmáčkl démona, a hned na to druhou stranou topůrka rozdrtil obličej jedné hlavě dalšího démona. Sep se podíval na bojovníka, kterého předtím kousnul démon, zrovna vstával, zvedl zbraň a pak se otočil na Sepa, Sepův pohled se střetl s pohledem bez čoček a než Sepovi došlo co se děje, nemrtvý voják se napřahoval těžkým obouručním mečem aby Sepovi přeťal hlavu, Sep absolutně neměl čas reagovat a stihl jen pohnout hlavou, dostal tvrdou ránu do ramene a prudce padl k zemi. Jeho kolenem projela ostrá bolest, zařval. Jeden z jeho kamarádů to zpozoroval a prudce se proti obživlému vojákovi rozeběhl. Dvě těla se srazila a oba padli k zemi, živý bojovník ležel na nemrtvém a topůrkem sekery mu drtil hrdlo, což ale nemrtvému příliš nevadilo. Popadl protivníka a s naprostou lehkostí ho zvedl a shodil na stranu, kde se nabodl na trčící kopí. Sep se už probral a v záchvatu vzteku prudce zkočil nemrtvému přímo na hrudík. Cosi prasklo a nemrtvý se Sepovi začal sápat po nohách. Ten jak na něm stál, prudce vrazil svojí čepel objema rukama nemrtvému do hlavy, a poté ho zkopl z hradby dolů. Nebyl čas truchlit pro kamaráda protože se po něm sápal další démon s dlouhým nožem v každé ruce. Sep mu nemohl s jedním mečem příliž vzdorovat tak se před ním rychle sehnul a hned zase narovnal, přičemž démona chytil v rozkroku a přehodil ho přes sebe, připravenou čepelí ho ranou do hrudníku dorazil. Za sebou uslyšel povědomé zachrochtání a tak se během otáčení zpět prudce rozmáchl a dalšího démona přesekl vpůli.

Náhle si všiml, že další démoni přicházející k pevnosti, mají v rukách zápalné lahve s jakýmsi olejem, křikem varoval co nejvíce spolubojovníků, příchozí démony téměř okamžitě zasypala salva šípů z věží. Přesto pár zápalných láhví letělo vstříc obráncům, a bylo děsivé pozorovat jak spolubojovníci umírají v plamenech. Sep jednu zápalnou láhev obratně chytil tak, aby se o jeho ocelové rukavice nerozbila, a praštil s ní nejbližšího démona po hlavě, ten okamžitě na to umíral v ohni.

Vypadalo to že řady těchto Krogothových démonů ze výrazně ztenčily, první vlna byla odražena, ale bez chvilky odpočinku se blížili další, velcí tlustí démoni s nepřirozeně velkými pažemi, kteří byli celí obalení malými démony s dlouhými bilímy vlasy. Tito démonci měli v jedné ruce dlouhý bič a v druhé ruce ohnivou kouli. A ti velcí démoni ty malé házeli. Sep velmi rychle pochopil že meč mu nestačí, a chopil se štítu. Očekával útok a dočkal se velmi rychle, v příští chvíli už přímo proti němu letěl Imp. Sep už neponechával nic náhodě, neodrazil Impa štítem zpátky před hradby ale do strany, kde démon tvrdě dopadl na zem a rovnou omráčeného démona dorazil rychlým sekem. Nalevo od něj už další Imp vrazil svojí ruku s ohnivou koulí jednomu z obránců do helmy. Příšerný řev a tělo padá k zemi. Imp na nic nečekal a svojí ohnivou kouli hodil po dalším z obránců, kterému prorazila brnění s spálila mu celý bok, padl mrtev k zemi. Tohle démonovo představení Sepa rozzuřilo a proti Impovi se rozeběhl, ten mu však s nečekanou silou podrazil nohy a Sep sebou praštil o zem a tvrdě se uděřil do hlavy. Začal se propadat do temnoty, probral ho bílý záblesk a pach spáleného masa, otevřel oči a před ním se na zemi zmítalo Impovo tělo. Někdo mu pomáhal na nohy. Byla to Ravenna, usmál se na ní, krátce se podrželi za ruku a pak se oba vrátili do boje, Ravenna ve svém runami pokrytém oblečku vypadala úžasně.

Náhle se Sepovi zastavilo srdce i dech, přímo na Ravennu letěla jedna z ohnivých koulí, zařval tak, jak nikdy v životě nezařval ale už to nebylo nic platné, Ravennu nestihl varovat. Ohnivá koule narazila na Ravennu prudce a tvrdě a to tam, kde měla odhalená ramena a nic jí nezakrývalo. Sep vydechl překvapením. Ohnivá koule explodovala těsně před Ravennou a kolem ní zapulsoval bleděmodrý štít, Ravenna, která zareagovala na Sepův řev se na něj jen nevinně zašklebila a pokrčila rameny. "Ta holka nás tu přežije všechny" pomyslel si Sep.

Démoni se začali soustředit na věže, protože lučišníci jim způsobovali velké ztráty, stejně jako žhavý olej který na ně obránci lili. Sep se tedy postavil před vrata do věže a bránil je. Přímo proti němu se postavil jeden Imp. Jen na Sepa koukal a smál se. Sep tušil zradu, ta přišla vzápětí, Imp zvedl před tlamu ruku s ohnivou koulí a foukl do ní. Proti Sepovi vyrazil proud ohně, rychle se vrhnul k zemi a před sebe postavil široký štít. Pocítil nesnesitelné horko, když opět pocítil závan chladného větru, odrazil se od věže a se štítem před sebou se vrhnul na Impa. Démona povalil a zalehnul ho se štítem pod sebou, démon zařval, rozpálené plátování štítu se mu přilepilo k tělu. Sep se postavil a upravil si brnění, aby ho zase chránilo tak, jak má, poté zvedl meč a otočil se. Náhle ho do tváře nečekaně zasáhl ostrý bič, přiložil si ruce k obličeji a upustil meč. Ucítil Impa na zádech, dral se mu po krku a patrně mu chtěl zlomit vaz. Nyní osleplý Sep se pokusil Impa srazit tím že se prudce vrhl zády k zemi, byl však jediný kdo musel tento masivní úder snést. Imp se neuvěřitelně hbitě obtočil kolem Sepa a ve chvíli kdy Sep dopadl na zem už útočil zepředu. Malou prackou mu srazil přilbu jako kdyby jen zametal smetí ze stolu, přeska přilby s přetrhla a Sep ucítil bolest v čelisti. Stále ještě pořádně neviděl přes krev v obličeji a tak jen čekal, až ho nejasná silueta démona zabije. Imp ho začal škrtit, Sep napjal všechny svaly v krku, snažil se z toho nějak vyprostit, ale tihle sotva metroví démoni měli sílu několika mužů. Trvalo to snad věčnost, Sep ztrácel vzduch, v naběhlých spáncích mu silně bušilo, ale znepokojeně zároveň cítil že ten tep v jeho hlavě oslabuje. Náhle však Impův stisk úplně povolil a jeho malé odporné tělo dopadlo Sepovi na hlavu, Sep ho odvlali a přitom nahmatal v jeho zádech šíp, nadechl se, pomalu se zvedl na jedno koleno, opíral se a těžce dýchal, svoji přilbu neviděl, zřejmě spadla z hradeb, zvedl meč a rohlédl se. Poslední Impové umírali ranami obránců. Obráci stále ještě byli v početní výhodě, a lučišníci se velmi činili, město se zatím dařilo bránit.

I když se mu vůbec nechtělo, podívál se před hradby, jakou další hrůzu na ně Krogoth posílá, a uviděl něco nečekal. Tyčil se před ním obrovský přízrak, nechápal, že si ho předtím nevšiml. Vysoký stejně jako hradba samotná, monstrum které znal jen z pohádek. Užasle pozoroval hladké rysy ohnivého těla, které tvořili proudy živého ohně. Obrovské ohnivé paže měl podél těla a nerušeně kráčel směrem k bráně, střelba z šípů na něj něměla žádný účinek, jelikož neměl hmotné tělo. Ohnivý Elementál. Sep zevřel v ruce meč, i když mu nyní k ničemu nebyl, Elementál se proměnil v jeden mohutný proud ohně a vyrazil proti hradbám, kde se znovu zformoval přímo před branou. Zdvihl své ruce a začal vyvolávat jakési kouzlo, na bráně z obrou stran zazářil rudý pentagram. Elementál se napřáhl a pěstí udeřil přesně do středu pentagramu. Zazněla ohlušující rána, vduch se zachvěl a Sepa ovanul horký závan, jako když otevře kovářskou pec. Nejen brána, ale celá okolní ponořená hradba i přilehlé věžě explodovaly a rozlétly se směrem do města, Sep se neudržel na nohou, jen pár metrů od něj se jako domeček z karet zhroutil hradba, která zde stála stovky let. Naštěstí se během boje dostal z brány na vnější hradbu, takže nyní nebyl bezprostředně ohrožen. Kdosi, kdo se rychle vzpamatoval, zavelel ústup za druhou hradbu, mezitím se několik skupin bojovníků snažilo zadržet proud démonů, který se nyný valil místem, kde ještě před minutou byla masivní brána. Sep ale ustoupit nemohl, první část města patří sedlákům, tam bydlí jeho sestra Vala. Za zuřivého řevu seběhl z hradeb a běžel přímo vstříc hordě smrti. V tom ho zachytili dvoje paže jeho kamarádů a táhly ho z bojiště k druhé hradbě. Sep se probral a začal zase uvažovat rozumně, Vala musela přece už dávno uprchnout hlouběji do města. Armáda bránící první hradbu rychle ustupovala do nyní neskutečně vzdálené druhé čási města.

Kapitola pátá: masakr na druhé hradbě

Druhá hradba byla starší než první, a byla mohutnější, stejně jako každá další hradba, čím byla starší tím byla mohutnější, celkem mělo město hradeb pět, přičemž ta první už padla. Druhá hradba byla o pár metrů výš než než první a měla tři brány.

Démoni vtrhli do města a vraždili každého, kdo nestihl utéct, obránci první hradby ztratili při ústupu dost mužů, když Sep dorazil na druhou hradbu, a brána se zavřela, pohlédl dolů, aby odhadl, proti jaké síle budou nyní stát. Vydechl překvapením, před hradbami nebyli žádné hordy démonů, ti se rozutekli po městě a další armáda se formovala ještě daleko odtud. Před hlavní bránou nyní stálo jen pět podivných bojovnků. Byli to muži bez tváře, v umlělecky vytvořeném kyrysu, přikrytí rudým pláštěm s kápí, na zádech měli dlouhé luky, a u pasu meče, o kterých by, kdyby nebyly pokryté demonickými symboly, Sep řekl, že jsou nádherné. Tito svým způsobem skvostní rytíři jen stáli před branou v řadě. Sepovi na klidu také přidalo, že Ohnivý Elementál stále stál tam, kde jako hromadu prýnek zbořil staletou bránu. Sep se opřel a odpočíval, po dlouhém běhu se musel vydýchat, čtvrť sedláků byla nejrozsáhlejší část města, a přeběhnout ji jim trvalo dost dlouho, Sep i ostatní se sami divili, že to vůbec zvládli až sem. Zatím se vzhledem k tomu, co proti nim stálo, bránili překvapivě lehce, ale elementálova demonstrace síly nikomu nedovolila propadnout lehkomyslnosti. Všichni si byli jistí, že to nejhorší je teprve čeká. Na druhé hradbě se během útoku shromáždilo městské vojsko, profesionální armáda, doteď město brálila jen domobrana. Také přišli bojový mágové, Sep ani netušil, kolik jich ve městě je, kolik lidí tomuto umění vládne. Tamhleto je přece ten chorý stařec, ten pobuda, co vždycky v krčmě posedával v rohu ve tmě a popíjel z velkého škopku, nyní vypadal zvěže, mladě a zdravě a úžasně v barevné vizjereiské róbě, v silných rukou pevně třímal dřevěnou hůl a čekal na nadchzející střet.

Z přemítání Sepa vytrhlo těch pět bojovníků, kteří přerušili čekání. Chopili se luků a začali pálít ohnivé šipy šílenou rychlostí. Několik mužů kolem Sepa dostalo přesnou ránu do hrudníku. Městští lučišníci vypálili salvu, ale k Sepově užasu i zděšení žádná ze střel nedosáhla cíle, všechny shořely kousek před místem dopadu. Rudí bojovníci dál pálili šípy, ale hradba byla kvalitní, a obránci se dobře kryli, po prvním překvapivém uděru už neměli šanci kohokoli trefit, museli do přímého střetu. Sepa docela zajímalo, jak to chtějí tentokrát provést, budou opět šplhat po hradbách nebo je někdo hodí? Na to tihle lordi vypadali příliš suverénně. Luky v jejich rukou se rozplynuly a tasily meče. Poté zapláli temným ohněm a zmizeli.

Kousek napravo od sebe uslyšel Sep bolestný výkřik. Zděsil se, když uviděl jehoho z rudých rytířů na hradbě, okamžitě byl obklopen přesilou obránců ale zjevně mu nedělalo velký problém se jim ubránit, naopak, jeden po druhém obránci padali pod zběsilými útoky. Když temný lord máchl mečem, bylo jedno jestli měl obránce brnění nebo ne, čepel proklouzla kovem, masem i kostmi jako horký nůž máslem. Sep obráncům přispěchal na pomoc, přeskočil několik sténajích těl spolubojovníků, a vrazil na protivníka. Před sebou uviděl naprosto odkrytá rytířova záda, jen rudý plášť, Sep se připravil k ráně, máchl mečem a kov zazvonil o kov, temný lord se proti Sepovi bleskurychle ohnal, skrčil se a Sep ucítil prudkou bolest na stehně, rytířova čepel se zařízla Sepovi do masa a jedním švihem zbavila dalšího obránce hlavy. Sep se s bolestným výřikem vrhnul dozadu aby uvolnil místo dalším obráncům, svalil se na zem a užasle zíral na čistou rýhu ve svém plátování, ze které vytékala krev. Sundal si plát a ošetřil si ránu, když se opět postavil, situace byla stále stejná, jen mrtvých spolubojovíků v krvi na zemi znatelně přibylo. Jeden z raněných obránců, který se ocitl pod rudým rytířem se ho pokusil zachytit za plášť a protivníka svalit na zem. Jakmile se však ruka v řetězové rukavici dotkla pláště, uhořela až k předloktí. Obránce nekřičel, jen v šoku pozoroval, jak ohneň postupuje, a jak jeho tělo mizí v jako knot, zbyla z něj jen hromádka popela. Naprosto stejně dopadl i druhý obránce který na rytíře zezadu skočil, aby ho povalil. Když bylo obránců na temného lorda přeci jen moc, napřáhl volnou levou ruku v černé rukavici proti nejbližším dvoum a ti vzpláli jako pochodně. I když se obráncům, díky přesile podařilo nepřítele zatlačit ke zdi věže, Sep neviděl způsob, jak tohoto protivníká zdolat.

Náhle se v řadách obránců objevil onen vizjereiský stařec z krčmy. Namířil na rudého rytíře hůl, a z té vyletěly fialové provazce, které ho obklopily a zdvihly do vzduchu, vynesly ho do výšky a pak s ním obrovskou silou mrštily o zem, rytíř zachroptěl. Začal se sbírat ze zěmě ale dostal tupou ránu hladivem z boku do hlavy, praštil sebou o cimbuří, ale když se obránce napřáhl k dalšímu úderu kladivem, rudý rytíř máchl mečem a kladivo přesekl, další ranou obráce probodl. Stařec zaklel a praštil holí do země, rytíře obklopila modrá aura, zmáčkla ho, a v modrobílém výbuchu energie ho spálila.

Sep hledal dalšího nejbližšího z nepřátelsých rytířů, oněměl zděšením, když uviděl Ravennu jak zápasí sama s jedním z nich, všude kolem se váleli mrtví a ranění obránci. Vyslala proti nepříteli ohnivou kouli, která na něj narazila, a přesto že se oklepal, nezpůsobila mu žádné patrné zranění, podruhé zkusila Ravenna štěstí s bleskem, i ten však nezcela splnil očekávání mladé čarodějky. Sepovi bylo jasné, že jí nedokáže pomoci sám, tak se rozeběhl směrem k vizjereii, nemusel mu nic říkat, jen ukázal a oba nyní běželi Ravenně na pomoc. Mezitím Ravenna zkusila kouzlo na podobné bázi, jakým vyřídil svého protivníka vizjerei, ten byl však daleko daleko zkušenější a mocnější, a tak ani nyní neslavila úspěch. Temného lorda však už očividně nebavilo čekat, co dalšího proti němu čarodějka použije, udělal neuvěřitelně rychlý výpad proti její hlavě. Ravenna absolutně nestihla reagovat, strašlivá síla pekelného meče se střetla s jejím magickým štítem, energie o energii, meč se svezl částečně zabořen ve štítu a Ravenna zakřičela a padla na kolena, Vizjerei už na nic nečekal poslal proti odpornému nepříteli neuvěřitelně světlý projektil, který do něj prudce vrazil, a spolu s rytířem prorazili cimbuří, rytíř spadl dolů. Sep rychle uchopil Ravennu kolem ramen, ta se mu zhroutila do náruče. Vzal ji a nesl ji na nejbližší ošetřovací stanoviště, mezitím se skupinky mágů vypořádaly se třemi zbývajícími protivníky.

Brzy byly v knihovně, kde byla narychlo zřízena polní ošetřovna. Položil Ravennu na lehátko, ta po cestě nabrala vědomí, a vděčným pohledem hleděla na Sepa. Rozloučil se s ní, políbil ji na čelo a spěchal zpět do boje. Když se blížil k hradbě, slyšel příšerný křik. Démoni zaútočili ve velkém, nejrůznější odporná stvoření se tlačila na hradby. A na hradbách samotných byl další strašlivý přízrak.

Bylo to něco mezi obrovskou kočkou a hadem, jako černá kostra a místo těla temná aura, v té auře se občas zableskl bílý výboj, a na obránce zíraly dvě dokonale rudé oči. Když Sep vrazil na hradby, démon zrovna rozpáral několik obránců. Silným ocasem smetl jednoho sekerníka, pak se postavil a zařval. Sep měl jeho pas ve výšce očí. Rozeběhl se, aby zaútočil, ale démon se proti němu otočil a sklonil se tak, že pohlédl Sepovi přímo do očí. Sep nešťastně zíral na odpornou hlavu, pak zaútočil. Démon máchl tlapou a vyrazil mu meč z ruky, potom máchl na druhou stranu a Sep přeletěl několik metrů. Naštěstí dopadl mezi další obránce, kteří ztlumili pád. Přesto ho zabolelo celé tělo, už jen ten náraz démonovi tlapy mu pohmoždil bok, i když jeho brnění většinu nárazu ztlumilo. Náhle před sebou uviděl člověka, kterého znal, a nikoho by v té chvíli neviděl radši. Byl to Tharr, velitel městských stráží, lepšího bojovníka Avalon neznal, měl svou těžkou sekeru vysokou jako dospělý muž, on sám byl nejméně o tři hlavy vyšší než Sep a ten taky nebyl zrovna malý, vzpoměl si na slavnosti minulý rok, kdy při přetahování lanem jednou rukou poslal Tharr do bahna dvanáct vojáků. Možná to mělo něco společného s tím, že jeho matka byla čarodějka a otec barbar. Také jeho zbraň byla magická, vykoval ji Sepův mistr a poté ji očarovala vysoká rada mágů Avalonu, nyní Sep viděl, že i tahle pověst bude zřejmě pravdivá, postavil se a stanul Tharrovi po boku, Tharr Sepa znal, často se vídávali, když Tharr chodil na návštěvy do kovárny za Sepovým mistrem.

Tharr vydal tak mocný bojový křik, že se démon zastavil, a pozoroval svého příchozího strašlivého nepřítele, obránci odstoupili a tím vytvořili improvizovanou arénu. Oba bojovníci, jak Avalonský, tak pekelný chodili v kruhu a měřili si jeden druhého. Ani jeden z nich nevypadal příliš sebejistě, oba chápali co se brzy stane, jeden z nich padne. Démon se do těď bavil, ale nyní i on pocítil strach. Stejně tak Tharrovi přeběhl mráz po zádech, zdolal už kdejakého nepřítele, ale více než třímetrová temná nemrtvá kočka u něj budila respekt.

Kočka zaútočila první. Vztekle po Tharrovi mácha tlapou, která před chvílí odhodila Sepa jako hadrovou hračku, a Tharr ji... zachytil! Zatímco držel démonovu tlapu, rozeběhl se proti němu a prudce do něj vrazil, oba spadli. Tharr držel kočku pod krkem, kolem jeho ruky se začaly objevovat bílé výboje tam, kde pronikla do její temné aury, ale Tharr měl jakousi magickou ochranu, téměr neznatelně kolem něj plála ohnivá aura. Démon sebou vztehle trhnul a Tharra ze sebe shodil. Ten už nehodlal na nic čekat, napřáhl se sekerou a usekl kočce tlapu. Zařvala, a srazila ho ocasem. Tharr dostal ošklivou ránu do obličeje a začal krvácet, držel se také za břicho, kde měl řeznou ránu od drápu na ocase. Démon na tom nebyl o moc líp, z rány kde měl tlapu mu unikal temný kouř a druhou tlapou si hladil krk. Oba těžce oddychovali. Pro Sepa bylo zvláštní zjištění, že démoni takhle hluboce vnímají bolest a city, vzpomínal co mu děda o démonech vyprávěl když byl malý.

Jsou prý dva druhy démonů, vyšší a nižší. Nižší démoni jsou jen prázdné schránky, určené k práci, nevnímají strach ani nenávist, mají jen svůj úkol, jejich jediný cit je žízeň, žízeň po krvi, po smrti... Nevnímají ani vlastní smrt. Byli zplozeni pro svůj účel vyššími démony. Ti jsou naopak plně intelektuální, jsou inteligentní a mají city, dokáží i milovat. I provotní zla, tři bratři, bolestně snášeli, když je neznámý hrdina jednoho po druhém zabíjel. Zplozují nižší démony, kteří jim pak oddaně slouží. Nejvyšší démoni, jako Diablo nebo Azmodan, dokáží ovládat všechny nižší démony.

Sep se na oba bojovníky podíval, démon si léčivým kouzlem snažil zastavit krvácení, to samé si dělal Tharr na břiše. Sepovi bylo démona nejednou líto, byl to jen pěšák, který poslouchal rozkazy pravého zla, Krogotha, prolomit obranu a získat knihu věků. Ale zároveň chápal že je to válka, a ve válce platí jediné pravidlo, buď já nebo on.

Tharr se vzpamatoval první a zaútočil. Vbodl hrot své sekery démonovi do břicha. Ten zařval a popadl ho afekt. Podkopl Tharrovi nohy, pak ho popadl a vztekhle s ním hodil o zem, poté afekt vyprchal a padl na kolena. Tharr při pádu hekl a ztratil zbraň, démon stál nyní na třech nohách a chystal se zaútočit ocasem. Pruce švihl, ale Tharr mu uhnul. Postavil se s šíleným výrazem, už byl unavený a chtěl to ukončit. Na další démonův útok ocasem už byl Tharr připraven a sekl proti němu sekerou, zbraně se srazily a vylétly jiskry, oba bojovníci začali šíleně zápasit, sekera i ocas svištěly vzduchem a stále se sřázeli. Kočka po Tharrovi švihla zbývající tlapou, ten na ni dupl a zlomil jí prsty, temná kočka se vyšvihla a Tharr spadl na záda.

Náhle oba protivníky vyrušila lavina bojujících těl, která se přihnala na bojiště. Ostatní démoni pronikli na hradby. Zatímco Tharr a démoním kocourem bojovali, k hradbám přišli velcí obrnění démoni s žebříky na zádech, a na hradby se vrhla masa démonů. Kočka zaútočila na bránící se zástup vojáků, a uvolnila svým druhům cestu. Tharr toho využil a vyvolal ledovou kouli, která prudce vrazila démonovi do hrudi, ten se svalil. Tharr k němu přišel, a s výrazem uspokojení zanořil svou sekeru hluboko do jeho těla. Démon se začal měnit v černý štiplavý kouř, který rychle mizel, a za chvíli po něm nezbylo ani památky...

Sep přiběhl k hradbám, hned jak si všiml nové hrozby. Podíval se přes okraj a viděl k němu po žebříku šplhat šestinohou olivově zelenou bestii, která měla tlamu plnou ostrých zoubků, tak jako dravá ryba. Hned jak se démonova hlava objevila nad hranicí hradby, sekl po ní mečem, démon se hbitě skrčil a pak napřímil, vyskočil do vzduchu. Během vteřiny stál za Sepem. Ten, poučen předchozí zkušeností, se ani nesnažil otáčet a útočit, ale rovnou se vrhl do strany. Do místa, kde ještě před okamžikem stál, se zabořily dva bodce dlouhých chapadel, které měla stvůra na zádech. Sep na něj zaútočil ze strany, zatímco démon se snažil osvobodit, své bodce z kammené dlažby nemohl vytáhnout. Vztekle po Sepovi máchl rukou, ale to byl jen chabý preventivní útok, který se navíc minul účinkem. Sep vnořil svou čepel hluboko do jeho boku. Pak uviděl další bojovníky, kteří se blížili k hradbě. Byli to malí čerti, vysocí jako dítě, rohatí, holí. Mávali ocasy a šklebili se. V ruce jim plápolal oheň a z dlaně kapala žhavá láva. Maggogové se postavili do monstrózní řady, a začaly proti hradbám vrhat velké ohnivé koule. Celá hradba se začala třást, výbuchy osvětlovali hrůzostrašnou krajinu. Od třetí hradby začali pálit katapulty, kameny těžce dopadali do řad démonů. První část města už byla zavržena, nyní to bylo území démonů.

Hradba zatím držela, ale cimbuří i věže už byly úplně rozstřílené, rozpadli se a vojákům stěžovali obranu i pohyb. Démoni byli všude, už dávno obránci ztratili svojí početní výhodu. Sep bojoval tam, kde bývala zeď věže, mihnutím oka zkontoloval dění před hradbou, ale pak se zarazil a na příchozí bojovníky se zadíval. Pokud do teď bojovali těžkou bitvu, s temito bojovníky muselo přijít peklo. Obrovský rytíř vysoký jako dům, rohátá helma, těžké brnění, mohutné paže. Z pod helmy na Sepa zíral šílený pohled. Rytíř držel v rukách obrovské kladivo větší než člověk. Další co běžel za ním měl v rukách dvě dvojité sekery. Oba se zastavili před branou. Z dálky se sem mezitím řítili další. Ten se sekerami dal do vrat brány ránu pěstí, ruka v kovové rukavici vyděsila obránce na druhé straně, když vrata prorazila jako papír. Mezitím už druhý z rytířů praštil do zámku kladivem, dveře praskly, Obráncům bylo jasné, že další úder kladiva dveře prorazí. Ten přišel dřív než čekali.

Sep s Tharrem čistili hradby. Sep nyní bojoval dvěma meči, jinak by nával útočníků nestíhal. Tharr se zuřivě točil se sekerou v rukách a vraždil démony po desítkách. Sep se takovým skóre chlubit nemohl, ale přinejmenším uchránil svůj život. Když padla brána, oba se rozeběhli aby pomohli při obranně před novými nepřáteli. Ani nestačili dopadnout třísky z vrat brány a jeden z pekelných rytířů už sekerou sekl do řady falang, která mu měla zabránit v postupu. Přes deset lidí se vzneslo do vzduchu. Zbytek obránců se schoulil. Na rytíře prudce narazila salva šípů. Ale jejich brněním nepronikla. Nikdo najednou nevěděl co dál, ale ústup velitelé nezaveleli. Věděli že nesmí ustupovat, dokud to nebude beznadějné, ale zároveň nevěděli co si s pekelými rytíři počít. Rytíři postupovali. Náhle do jednoho z nich prudce vrazilo několik ohnivých koulí, skupina mladých žáků z univerzity na něj vypálila ze střechy nejbližšího domu. rytíř vzplanul, ale nezastavilo ho to, naopak. Šíleným tempem se rozeběhl k domu, kladivem se prudce rozmáchl a podrazil dům, celý se zhroutil. Potom začal ztrácet sílu, brzy upustil zbraň a zhroutil se. Velitelé nechali zmobilizovat všechny mágy. Mezitím se Sep s Tharrem starali o druhého rytíře. Tharr se proti němu rozeběhl, a vrazil svou mohutnou sekeru nejvýš kam dokázal. Zasáhl rytíře do stehna. Ten se zapotácel, sekera zůstala zabořená v rytířově noze. Sep útočil zezadu, mách oběma meči po kotnících, kde měl démon slabší brnění. Meče pronikly a zasáhly šlachy. Démon padl na kolena, popadl ho záchvat zuřivosti, máchl obrovskou pěstí a odhodil Tharra. Ten prudce dopadl na zeď brány. Rytíře zasáhla další salva šípů a taky jeden blesk. To ho rozzuřilo k nepříčetnosti, nehledě na zranění vstal a rozdrtil řadu lučišníků. Sep zoufale hodil meč. Ten se svezl po pancíři na zádech a hladce zajel pod helmu kde se zastavil. Rytíř náhle ztuhl, a po chvíli se zhroutil na zem. Sep Tharrovi pomohl na nohy, oba těžce oddychovali, ale darovali si vzájemně radostný pohled.

Zadívali se na další příchozí rytíře, na jednoho právě spadl těžký kámen z katapultu. Chytil ho a odhodil. Nic je nemohlo zastavit. Velitelé zaveleli ústup, ale protože se chtěli bránit co nejdéle, zavelili ústup a obranu v ulicích. Démoni se valili jako mlha údolím. Vpadli do druhé části města. Jakmile padla druhá obrana města, ohnivý elementál se dal zase do pochodu. Sep byl nyní u svého domu a očekával protivníky, obránci byli rozeseti všude, znali terén a byli ve výhodě. Na střechách a balkónech domů byli lučišníci a mágové. Proti Sepovi se valilo několik Flesh Beast, hadovitá stvoření s hlavou připojenou k tělu, a dvěma krátkýma drápkovitýma rukama. Pro bojovníky s měči bylo obtížné tyhle háďata zasáhnout, zato sekerníci a kopiníci byli ve svém živlu. Jejich zavalité masité tělo nebylo těžké trefit. Na Sepa s nyní vrhli tři, jednoho ve skoku přesekl, druhý sem mu sápal po nohách, a třetí mu skočil na záda. Tentokrát se mu manévr, kdy chtěl démona rozdrtit vlastními zády povedl, jeho hnusná nazelenalá krev zchladila Sepovi krk. Posledního démona chytil kolem těla a převalil se přes něj, přimáčkl mu hlavu k zemi, trochu se zvedl a pak zase na démona prudce dopadl. Kolenem mu rozdrtil lebku. Vstal s mečem v ruce a bodl ho do hrudi čtyřruké a čtyřnohé potvory s dračí hlavou, vysoké jako Tharr. To jí však příliš nevadilo, byl to strážce Pekelné Citadely na severu, Aron.

Aroni nebyli démoni, byli to prokletí bojovníci, kteří nabrali pekelnou formu, spojovali to nejhorší z rasy lidské i z pekelných ohňů, po světě jich chodilo jen pár. Stále hladověli po smrti, usmrtit někoho byl jediný lék, který dočasně utišil bolest, kterou jim prokleté způsobovalo. Proto byli výborní strážci, protože démoni věděli, že ať se k Citadele přiblíží cokoli, Aroni udělají skutečně vše pro to, aby to zabili. Aaron byl ohromně svalnatý, a tvrdilo se, že neexistuje nikdo, kdo by ho v boji dokázal porazit. Měl čtyři mohutné paže, a čtyři nohy do čtyř směrů, trochu jako pavouk, ale mnohem svalnatější. Nyní měl jednoho z těchto strašlivých bojovníků Sep před sebou.

Aron jednou tlapou odhodil Sepa i s jeho mečem. Napřáhl ruce do různých směrů, a do každé přiletěla zbraň nějakého z obránců. Pomalým důstojným krokem kráčel k Sepovi, ten se chopil štítu. Vykryl ránu halapartnou zleva, a vpravo se jeho meč střetl s jiným mečem. Potom mečem vykryl další ránu sekerou, ale Aron na nic nečekal. Do Sepova štítu vrazil těžký cep, Sep zařval bolestí a odletěl, v příští chvíli do jeho brnění vrazil meč. Opět ho cosi odhodilo, levou ruku necítil po prvním nárazu, teď ho zabrněl bok a měl vyražený dech, matně vnímal že visí nohama vzhůru. Další náraz, tentokrát mu bolest projela rameny, prudce vrazil rameny na nějaký tvrdý povrch, pak spadl nohama na zem. Mezi prsty cítil bláto. Náhle ostrá bolest, a uvědomil si že ztratil rukavici. Pootevřel oči, a viděl svojí obnaženou ruku celou od krve. Nad ním se skláněl Aron. Byl zázrak, že Sep ještě žil, natož že držel štít, když o meč pričel už při prvním úderu. Štít byl sice promáčklý, ale byl to jediné co Sep měl. Aron ho pomalu zabíjel a vychutnával si to, Sep se témeř nemohl pohnout, každý pohyb ho nesnesitelně bolel. Uviděl Aronovu hlavu blízko, prudce se napřáhl, a veškerou svou sílu vložil do úderu štítem, mířenou přesně na jeho tvář. Tvrdá rána, Aron proti štítu poslal svůj loket, a štít přerazil v půli přesně tam, kde ho Sep držel. Sep pozoroval svojí ruku, jak vedle něj dopadla, jako by mu už ani nepatřila. Musel mít rozdrcenou kost a určitě vykloubené rameno, nemohl se postavit, nemohl nic. Ostrá čepel prorazila jeho brnění a natrhla mu bok. V příští chvíli přeletěl prostranství a prorazil dřevěný plot. Nedokázal myslet na to co příjde. Nedokázal myslet na nic. Snažil se utéct. Najednou bylo hrozivé ticho. Aron po celou dobu souboje, nebo spíš po celou dobu co Sepa pomalu zabíjel mlčel, žádný řev, heknutí, ani znak námahy, radosti, ničeho. Byl svým způsobem chladnokrevnější než nekromanští Golemové, přestože vraždil především kvůli sobě. Náhle bylo ticho narušeno. Uslyšel hlasy, hlasy lidí, nehledě na ně se plazil dál a dál, slyšel výkřiky, ovanul ho oheň, jeho tělo zalila krev, která nepatřila jemu, ale stále se plazil, chtěl být od Arona co nejdál, chtěl žít. Poté nelidský výkřik a zase ticho. Sep se opřel o zahradní studnu a otevřel oči. Uviděl Arona jak se skládá k zemi, v těle mu trčelo několik kopí, mnoho šípů, měl hromadu ran od mečů a seker, měl potlučenou hlavu a hlavně, měl v zádech Tharrovu sekeru. Tharr k Sepovi rychle přiběhl, ještě neviděl, že by někdo vydržel tolik ran. Z bojiště se k Sepovi táhla výrazná krvavá stopa. Sep měl naprosto bezvládnou levou ruku, která mu na rameni visela jako hadr, krev se mu řinula z tváře, z boku, z nohou i z krku. Jeho brnění bylo zničené, nohu měl také zlomenou, ale přesto se na Tharra usmál a omldel. Tharr rychle velel, věděl, kde jedině ho dají do pořádku, věděl že Sep nebude rád až se probere, ale kdyby to neudělal, do hodiny by ho čekala smrt.

Kapitola šestá: mocní se probouzí

Zaslechl tiché hlasy. Jeden ženský, jeden úžasně vznešený a mocný a jeden užasně hluboký. Sep otevřel oči a prudce se posadil, ten ženský hlas! Pohlédl na Ravennu, ta se na něj sladce usmála, přišla k němu a objala ho. "Už sem myslela že tě ztratím". Druhý kdo byl v místnosti byl Tharr. Sep na něj tázavě pohlédl.
"Omlouvám se, ale musel sem jednat, umíral jsi."
Tharrův tón se Sepovi nelíbil, divil se co se stalo, že mají všichni tak pohřební náladu, když je zdravý? Tharr se slovy "on jediný byl schopen ti pomoci" ukázal do rohu místnosti.

Seděl tam, v bílém kostěném brnění, a nebyl vůbec starý, musel být nanejvýš tak starý jako Sep. A nebyl to žádný seschlý stařec, byl to statný muž, a u pasu měl dlouhý bílý meč, Sep by se ho bál i kdyby se s ním měl střetnou v šermířském souboji. Byl velice vysoký. Jeho brnění bylo z neskutečně bílých kostí, na ramenou mělo lebky neznámých tvorů. Sep pochyboval že by toto brnění dokázal nějakou zbraní prorazit. V ruce držel nádhenou hůlku v které musel být... Ano Narrubian, magický kámen, ze kterého byly podle pověsti stvořeny všechny Soulstone i samotný Worldstone. Kámen schopný udržovat obrovskou magickou energii. Byl zasazen na konec hůlky a měl černo-rudo-bílou barvu, byl zasazen v tlamě maličké lebečky. Sep se nyní nedíval na detaily ale prohlédl si svého zachránce jakoby zdálky. Vypadal impozantně, vitalita a moc z něj zářila, když pohlédl na Tharra, vyčetl z jeho výrazu že má ke Grammatorovi neskonalý respekt. A Sep cítil to samé, už skutečně nepočítal s tím, že přežije, natož pak že se uzdraví.

Grammator odhrnul závěs, "tady si každý vezměte to, co vám náleží" byly tam tři sady nádherných přemětů, stříbrný kyrys, který vypadal jako by byl mokrý, a k němu meč, štít a ostatní kusy brnění, potom tam bylo velké černé brnění, u kterého byla obrovská děsivá černá sekera s pavoučím symbolem, a nakonec nádherná rudá róba posetá runami tak hustě, že celá zářila a k tomu zlatá hůl s bílými ornamenty.
Každý si vzal to, na co byl zvyklý. Pak Grammator promluvil. "Krogoth už prolomil magické bariéry u první hradby a vstoupil do města, mágům se podařilo zdolat Ohnivého Elementála, temný rytíři postupují, nyní prorazili třetí hradbu. Čtvrtá hradba je už příliš dlouho součástí města, nemá účinnou obranu, budeme proto bránit Azurový Chrám samotný. Potom půjdeme vysvobodit Valu."
Sepem projel pocit úzkosti. "Co je s Valou?"
"Zůstala s ostatními obyvateli v jednom ze sídel starých rodin, démoni jdou po knize, takže je téměř nechávají napokoji, ale nebezpečí jim hrozí stále, všechny části města které padly jsou bombardovány katapulty" odpověděl Grammator. Sep mu pohlédl do úžasně pronikavých, modrých očí. "Děkuji ti za záchranu života, a odpusť pokud to bude znít neuctivě, ale velmi mě to zajímá, jak jsi starý?"
Grammator si dovolil letmý úsměv a řekl: "narodil sem se a získal ohromnou moc, dlouho se pátral proč, proč mě rovnováha takto obdařila? Proč žiju tak dlouho? Mám daný účel na tomto světě, a teprve před sto lety sem pochopil jaký. Jsem starý, velmi starý, je mi přes sedm set let."
Sep se netvářil až tak překvapeně, něco podobného čekal. Očividně ale nic nechápal tak jak by měl, protože Ravenna na Grammatorova slova reagovala téměř výkřikem.

Grammator už nechtěl na nic čekat, ujistil se, že jsou všichni připraveni, poté zamumlal pár slov, a zaťukal hůlkou na kammenou zeď. Ta se rozestoupila do tvaru kostěnné brány a hned na to jí vyplnil modrý magický portál. První šel Grammator, po něm Sep. Ucítil jen lehký tlak, jako když zavane lehký vánek a objevili se před palácem.

Obránci právě bránili poslední, pátou hradbu, která chránila už jen palác, jehož součástí byl i Azurový chrám. Sep si připadal jako když vejde z tiché noci do hlučného podniku. S tím rozdílem, že tady nezněl hudba a smích, ale děsivé skřeky, řinčení zbraní a bolestný řev raněných. Na brány nyní útočily ty nejhorší stvůry, ve vzduchu byli odporní gargoylové, byli to kamenní démonci s velkými netopýřími křídly, nalétávaly na obránce a chrlili oheň. Navíc se na hradby vznesly strašlivé černé přízraky, byli zahaleni v témné kápi, neměli obličej a jejich těla modře zářila. V rukách dřželi obrovskou kosu, a neváhali použít magii. Všude byli bývalí obránci, nyní jako nemrtví, kteří zas a znovu vstávali aby uvolnili cestu Krogothovi. Na zemi neležel jediný zraněný. Také obrovští rytíři, s kterými se Sep dříve setkal, doráželi na bránu. Porážka se blížila.

Sep pohlédl na věž, stál tam Arcikněz Hannival, vrhal mocná kouzla a vraždil démony po desítkách, ani to ovšem nastačilo. Sepův zrak se stočil k Tharrovi, obrovskou sekeru měl nyní v jedné ruce, a mocným sekem rozpůlil obrovského kravavého démona, sekera očividně nic nevážila, stejně jako Sepovo brnění. Na nic už nečekal, přiběhl k nejbližším nemrtvým, dva přesekl, dalšího omráčil silným úderem štítem, aby ho o vteřinu později probodl. Divil se že je najednou daleko silnější a rychlejší, také ho nic nebolelo. Náhle ztratil orientaci, úder temného rytíře ho odhodil a Sep prudce vrazil do zdi, cestou smetl jednoho z obránců, a obrovskou silou ho přimáčknul ke zdi, vystříkla krev. Obránce byl, sevřen v tom, co zbylo z jeho brnění. Sep ovšem náraz témeř necítil. Rychle vstal a rozeběhl se směrem k útočníkovi. Ránu třímetrovým mečem vykryl štítem a seknul rytířovi po noze, vytekla hustá rudá tekutina a zalila kammenou dlažbu, skřížil s obrovským rytířem zbraň, pak se rychle skčil a celý se vypnul. Vyskočil rytíři do výše oči a nápřáhl před sebe meč. Dopadl na zem a s úžasem hleděl na dvě poloviny rytíře, která se každá svalila na jinou stranu.

Rychle hledal další cíl svého smrtícího řádění. Právě proraženou branou vstoupily protivníci, s kterými se Sep ještě nesetkal. Byli to černě odění kostliví mágové - Lichové, měli dlouhé zdobné hole a hromady prstenů na kostnaných rukách. Jeden se zaměřil přímo na Sepa. Ten proti němu vyrazil, štít u těla, meč před sebou. Lich prštil holí do země a napřáhl proti Sepovi ruku. Sep se zděsil, už nestál nohama na pevné zemi, ale vznášel se ve vzduchu. Hleděl na bojiště stále z větší výšky, a pak začal padat. Slyšel svůj vlastní řev a pak dutou ránu. Tělo ho zabolelo, s čímž už ovšem nepočítal. Znovu vstal, a pohlédl na protivníka. Hned zjistil, proč ho pustil. Napadl ho jeden z obránců. Veliký muž oděný v těžkém brnění s kladivem. Lich vykryl jeho ránu svou holí a pak na něj pohlédl. Jeho oči zazářili odporně zeleným světlem. Muž co ho napadl za strašného řevu shořel jasným zeleným plamenem a rozpadl se v prach.

Lich nyní obrátil svou pozornost zpět na Sepa. Ten se vzpamatoval a znovu se rozeběhl, Lich klidně stál s rukama před sebou na holi a cosi odříkával. Kolem něj začaly vířit temné energie. Poté mu rudě zazářily ruce i oči a proti Sepovi vyrazila černá koule magie. Nestihl uhnout. Magická koule mu vrazila do hrudi, Sep přestal cítit váhu svého těla, slyšel vlastní vzdech, koule byla jako jemná látka, která mu pohladila tělo, jemně a zároveň smrtelně. Viděl jak se kolem jeho těla obtočila černá mlha, jako by koule byla z kouře který se kolem něj nyní rozplynul, viděl vlastní ruce jak se bezvládně stočili nárazem dozadu, jako by byl smrtící projektil zároveň vodní vlnou, která vše strhává svou silou. Nic tak zvláštího si Sep nikdy ani nepředstavoval. Ucítil smrtící energie, které se snažili proniknout magickou bariérou kouzelného brnění, a částečně se jim to i podařilo. Sep si příliš věřil, příliš spoléhal na Grammatorovu magii, kterou vložil do toho krásného kusu oceli. Nepochyboval že ve svém starém brnění by byl už desetkrát mrtvý.

Svalil se na zem, nedokázal se pohnout. Hlavu měl na stranu a uviděl Tharra, jak do něj vrazila ta samá černá koule od jiného Licha. S výrazem nesmírného překvapení se i Tharr zhroutil k zemi. Ravenna které byla kousek dál před sebou vyčarovala magický štít do kterého taktéž vrazila smrtící koule temné energie. Nepronikla, ale Ravenna padla na kolena a upustila hůl. Zřejmě nedokázala ovládat ruce a příliš ani nohy. Každý z Lichů jednu takovou kolu vypustil. Jedna se střetla s nešťastným obráncem. Tam kde narazila a kouř se rozplynul, nezbylo nic. Obráncova hlava dopadla na dva osamocené údy. Náhle Sepa někdo táhnul do bezpečí a dotáhl ho až ke stěně paláce. Odtud mohl pozorovat celou bitvu.

Hleděl na Grammatora, ten mávutím hůlkou rozpůlil zbývající čtyři gargoyly, Grammator se očividně zaměřil jen na ně. Sep si už předtím všiml, že jejich kamenná těla nepoškodí šípy, zbraně ani magické projektily bojových mágů, na Grammatorovi kletby však jejich obrana nestačila. Jejich těla těžce dopadala a rozbíjela se na hromádky suti. Grammator nyní obrátil svou pozornost na mocné Lichy. V tu chvíli na něj už letělo několik projektilů, mávnutím hůlkou jich pár jednoduše zrušil, odpařily se. Proti zbývajícím dvěma napřáhl neozbrojenou ruku v černé rukavici a do ní je vsál. Lichové tím byli očividně zaskočeni. Začali proti nekromancerovi vrhat hromady ohnivých a ledových koulí. Mezi Gramamtorem a bojující skupinou vytvořila zuřící magická bitva širokou mezeru, hodně obránců, kteří tam byli padli rozdrceni některým kouzlem. Soustředění Lichů narušil zárivý zlatý projektil, který jich několik rozdrtil. To na temné mágy zaměřil svou pozornost i Hannival. Všechny magické projektily bez účinku narážely do Grammatorova magického štítu. Nekromancer mávl hůlkou a vedle vzdálené skupiny Lichů vstalo několik padlých démonů i lidí, kteří na nemrtvé mágy zaútočili. Mezi Lichy nyní zavládl chaos, další Grammatorovo kouzlo poslalo proti sobě i samotné Lichy. Po chvilce boje probodlo posledního Licha nekromacerovo magické kostěnné kopí.

Sep, který se probíral z paralýzy a mohl už hýbat prsty a otáčet hlavou, pohlédl do očí Tharrovi a Ravenně, kteří seděli vedle něj a také se probírali ze strašlivého útoku. Všichni chápali, že i když se oba mocní probudili, aby město ochránili před zkázou, jejich moc ani snaha zbývajících obránců nestačila, aby náporu démonů odolala.

[Grammator]

Kapitola sedmá: naplněný osud

Arcikněz, když viděl zoufalou situaci, se teleportoval před bránu paláce, napřáhl ruce směrem k vratům, která se otevřela zároveň z vraty Azurového chrámu, která s nimi byla v zákrytu, a spolu se zahradní ztezkou tvořila dlouhou přímou cestu až do svatyně, kde byla uložena kniha věků. Pak se otočil zpět k nepřátelům a opět vrhal kouzla. Zároveň se směrem k paláci otočil Grammator, levou ruku si přiložil k hrudi, pravou pokrčil před sebe a nad jejími prsty se načala vznášet hůlka. Grammator začal mumlat ve zvláštním jazyce. Narrubian na konci hůlky se rozzářil. Pak náhle zhasl, hůlka Grammatorovi spadla zpět do ruky a ten se prudce otočil, vymršil ruku z hůlkou před sebe. Vzduch se zachvěl. Ohromná vlna neviditelné energie prudce vrazila do nepřátel a všechny je smetla. Odvála je daleko z bojiště. Grammator na nic nečekal, a začal vyvolávat další kouzlo. Všechna mrtvá těla, lidí i démonů, se začala trhat. Vyletěly z nich kosti a začaly tvořit základy půlkruhové zdi, která měla chránit vstup do paláce. Nad městem se vznesl mrak, to z každého koutu města, z každé padlé mrtvoly přilétaly kosti, aby se staly součástí monstózní obranné stavby. Obránci se stáhli, odnesli raněné. Pak se shromáždili, všichni čekali. Jen Arickněz Hannival přišel k Ravenně, položil jí ruku na hrudník a ta modře zazářila. Ravenna si promnula prsty a vstala. Poté kněz přistoupil k Tharrovi a stejně ho zbavil paralýzy, nakonec i Sepa.

Sep, stejně jako osatatní, nechápal, na co se čeká. Kostěná zeď začala dunět pod údery zuřivých démonů. Náhle Sep uslyšel blížící se mnohačetné dupání, jako když dopadá kámen na kámen.
"Už jsou tady", zamumlal si pro sebe Grammator. Sep nahlédl do vrat, od Azurového chrámu se blížila dlouhá řada podivných bojovníků. Jakých si kammených fialových hroud, Sep je nemohl rozeznat, ještě byly daleko. Vyčkával. Když se podivné posily přiblížily, Sep je rozpoznal, byli to legendární strážci chrámu, diamantoví Golemové, které Grammator vyvolal, aby povstali, když se bitva chýlila k staršlivému konci. Arcikníže mávnutím ruky zavřel mohutná vrata dalekého Azurového chrámu, a poté co se všichni golemové seřadili před palácem, i hlavní bránu do pevnosti. Velitelé vydali povely, všichni se připravili.

Grammator přikývl a pozvedl hůlku, obrovská zeď za ohromné rány explodovala, a její úlomky se vydali vstříc démonickým útočníkům, stejně jako zbytek obránců v čele s golemy, včetně Sepa a jeho přátel.

Dva zástupy bojovníků na sebe prudce narazily, démoni začali padat k zemi, Golemové byli velmi nebezpečnými protivníky, neznali bolest ani strach. Démoni zprvu ani nevěděli, jak proti nim bojovat, prakticky jedinými, kdo dokázal jejich kamenné schránky rozbít, byli černí rytíři. Sep se vrhl do boje s novou nadějí. Útok se podařil, linie démonů se začali rozpadat, znovu získali bránu a vyběhli na hradby. Sep povraždil skupinu Maggotů a přiběhl k cimbuří, aby pohlédl, kolik nepřátel zbývá.

Veškerá právě nabytá naděje z něj spadla, celé město bylo stále plné nepřátel, bylo jich neskutečné množství. Hleděl nyní na zničenou první část města a především na rozstřílený zámek, kde byla jeho sestra. Poté uviděl ještě něco, strašlivějšho než všechno předtím. Ta silueta, kterou předtím viděl tolik v dálce, byla nyní už téměř u čtvrté hradby a půlně zřetelná.

Krogoth, strašlivý démon, byl už blízko své tužbě. Zřejmě mu už nic nemohlo zabránit, aby dosáhl svých cílů. Byl skutečně obrovský, alespoň dvakrát vyšší než jeho rytíři, osminohý s ocasem, křídly, tlapami a hromadou chapadel na zádech. Měl béžovou tvrdou kůži a zubatou tvář s rudýma očima, která Sep už viděl, když na něj poprvé pohlédl. Jeho šílený rudý pohled ozařoval vše okolo. Vypadal jako osminohý drak křížený se psem. Na hrudi měl dvě chapadla, která byla spirálovitě zatočená, a plandaly z nich ještě malinká chapadélka, na jejich konci byly jakési temné koule, které ale bleděmodře zářily. Z techo magických chapadel, jakoby druhého páru rukou, vysílal staršlivé kouzlo, bylo jako témná vlna ohně, která se rychlostí blesku plazila po zemi, a vše čeho se dotkla, vše co jí stálo v cestě se rozpadlo na prach a bílé šupinky, které rychle mizely. Domy, hradby, lidi, to všechno mizelo, jako když fouknete do hrstky peří. Démon majestátně kráčel tam, kde ještě před okamžikem stála pobořená brána čtvrté hradby.

Golemové sice byli velmi silní, početní převaze démonů ale odolat nemohli. Postupně popadali, stejně jako každý obránce, který se dostal příliš daleko. Zbytek se stáhl do paláce. Nikdo už nevěděl co dál. Ani Arcikníže, tohle bylo přecejen asi moc.

Všichni nyní hleděli na Grammatora, který stál nejblíž démonům, a hleděl jim vstříc. Démoni vytvořili řadu a dál se neodvážili, dokud si nebyli jistí, že jich je dostatek, aby dokázali nekromancera porazit.

Grammator se otočil k paláci, jeho mysl pracovala, pohlédl na Sepa, na Tharra, na Hannivala, na obránce na hradbách paláce. Jeho výraz potemněl, pomalu se zdrceně otočil zpět k něpřátelům.
"Rathmo odpusť... ty jediný pochopíš."
Schoval hůlku do pláště a rozpřáhl ruce, začal odříkávat. Jeho nohy se odlepily od země, mocný nekromancer se vznesl. I když Sep nevěřil že je to možné, vše ještě více potemělo, obloha i vše pod ní ztratilo věškerou barvu, jen kolem Rathmana zářila temně rudá aura. Démoni začali couvat a krýt se. V jejich tvářich se odrážel strach. Grammator zesílil hlas, a jeho ústa pronesla slova, které nemohla lidská ústa pronést. Sep, démoni, všichni obránci i Arcikněz si schoulili k zemi a zakryli si uši. Sepovi se ta slova probíjela do mozku, popadla ho šlená panika, která ho ale zároveň odzbrojila. Pocítil neskutečný strach ale nemohl se hnout, snažil se aby ta slova neslyšel, ale byla nepřekonatelná stejně jako jejich moc. Sep křičel, stejně jako všichni ostatní, obránci i démoni řvali strachem i bolestí ale Grammatorův hlas nepřeřvali. Sepovi se zastavilo srdce, byla to slova, která znamenala smrt, magie pekla, kletba samotného pána hrůzy.

A pak Grammator rudě zazářil, a kolem něj ze zhmotnil neskutečně rudý mrak, mrak drobounkých střel, jako jisker, jako malého hmyzu. Mrak malinkých rudých ohníčků, který se jako rozzuřený roj, jako očistná vlna vrhnul do města proti démonické armádě, šířil se městem, a vraždil vše živé i neživé, jako když povodeň smyje špínu. Démoni se rozpadali a řvali v agónii, žádný z nich nemohl uniknout. Rudá záře z Grammatorova kouzla zalila celé město a postupně mizela.

Grammator se snesl na zem a padl na jedno koleno. Byl tím kouzem vyčerpán, a musel nabrat dech. Jediný z nepřátel, kdo jeho smrtící kletbu přežil, byl Krogoth sám. Jeho vzteklý řev proťal hrobové ticho, které po Grammatorově očistné kletbě zavládlo, obránci na hradbách se vzpamatovali. Sep s Tharrem přiběhli ke Grammatorovi a odtáhli ho k bráně paláce. Jeho místo zaujal Hannival a očekával démona.

Brána páté hradby explodovala a Krogoth se zjevil, pomalu kráčel vstříc Arciknězi. Nikdo mu nesmí zabránit, aby získal Knihu Věků. I Krogoth byl oslaben smrtící kletbou, ale ne natolik, aby nedosáhl svého cíle. Zastavil se kousek před palácem, a hleděl na svého protivníka. Arcikněz pocítil strach, ale nehodlal se vzdát. Vyřkl zaklínadlo, a poslal proti Krogothovi modrý blesk. Krohoth po nárazu blesku bolestně vykřikl, a zuřivě poslal proti knězi rudou kouli. Kněz vyčaroval jasný štít, o který se koule rozbila, přesto zavrávoral. Neotálel a poslal poti Krogothovi hned několik projektilů. Krogoth je vykrýval a sám poslal své, magická bitva osvětlovala krajinu. Kněz slábl, nedokázal mu čelit. Z Krogothovi magické pracky vylétl jasný zelený blesk a vrazil Hannivalovi přímo do hrudi. Kněz si s hrůzou v očích uvědomil svou smrt a padl k zemi.

Krogoth se dlouze zasmál a začal pomalým krokem kráčet k paláci. Sep klečel vedle Grammatora, který vstal.
"Toto je ono přátelé, to je to, proč sem žil tak dlouho, to je můj osud. Hodně štěstí přátelé, snad se ještě setkáme."

Vytáhl z pláště dýku a postavil se proti Krogothovi, ten se zastavil a odporně se zašklebil, v jeho výrazu se objevil náznak strachu. Chystal se nekromancera zničit, ale ten byl rychlejší. Grammator zazářil, jeho plášť zbělal, natáhl před sebe ruce s dýkou. Zašeptal modlitbu a zavřel oči. Dýku si vbodl do hrudi. Ozval se svištivý zvuk, z Grammatora se stal neskutečně blíze zářící přízrak, který se vydal šílenou rychlostí proti Krogothovi. Démon zařval, ale ihned zmlkl když do něj Grammator vrazil. Z rány na Krogothově hrudi stále vycházela bílá záře. Krogothův rudý pohled pohasl. Jeho tělo se zdefrmovalo, zmuchlalo, a pak explodovalo v mohutném výboji energie, všechny zasypaly kusy spáleného masa, jako ůtržky hadru. Grammator i démon zmizeli a opět nastalo hrobové ticho.

Oněkud se ozval nervózní nesmělý smích, který se ale stal velmi nakažlivým, brzy se všichni obránci i uprchlíci, kteří se skryli v paláci smáli a obímali. Sep se teké smál a objal se s Tharrem. Najedou k němu přiběhla Ravenna, objala ho kolem krku a políbila ho, Sep se nijak nebránil, a šťastně jí zmáčkl v náruči. Pak jí ovšem pustil a rozeběhl se směrem do města, Ravenna i Tharr pochopili a rozeběhli se za ním, sotva mu stačili. Po sto dnech pronikly vrstvou mraků sluneční paprsky a zalily zničené město nádhernou září. Sep běžel dlouho, a když doběhl k zámku, byli už ti, co v něm našli bezpečí venku a také slavili. Přestože byl zadýchaný, teď se mu dech zastavil, těkal očima aby ji našel, opět jím projel pocit strachu, když tu za ním Tharr zařičel a ukázal, skutečně tam byla i s celou rodinou a až na pár šrámů byli všichni v pořádku. Sep k ní přiběhl a zvedl jí vysoko do vzduchu. Pak jí šťastně zmáčk, a zanořil obličej do jejích vlasů. Všichni se šťastně shledali.

Rada Avalonu vyslala posly pro pomoc, mesto muselo být obnoveno, kromě páláce v něm nezůstalo nic nezničeného. Nový Arcikněz se i přes svůj mladý věk ujal pěvně svého úřadu a učinil proroctví, díky němuž se Sep nemusel nikdy bát o život svůj ani svých dětí, které mu nakonec přinesla Ravenna. Avalon byl již navždy znám jako nebeské město, přestože ho zachránil mocný nekromancer, který pro jeho spásu použil kletbu pána hrůzy - Diabla a nakonec obětoval vlastní život, jen aby byla rovnováha zachována.

Hleděl na město, z výšky a tiše se smál, zase se vrátí, až ho bude třeba. Vždy bude dohlížet, aby se váhy nepřiklonily na stranu pekla, obzvláště teď, když se stal, čím se stal. Naposledy se zadíval na město, které ho nenávidělo i milovalo. Poté Grammator zamával křídly, a nikým neviděn zmizel.

BY GRAMMATOR (C) 2009

[Gladiator91]

Hotovej román Gramme ale musim říct že to bylo moc pěkný

[Krolth]

Teda Gramme, tebe fakt baví psát . Super pochvala . Mohli bysme to dát na web, kdybys chtěl.

[Grammator]

můžeš jestli se to líbí...

[Krolth]

Jj má to něco do sebe. Nechápu, jak jsi schopnej něco takovýho vymyslet . ...fakt pěkná práce

[Grammator]

hlavně že si to našel pane administrátore webu :mrgreen:

[Krolth]

Jistě že, Pane Redaktore Webu a Moderátore Fóra :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen:

[Alyx]

Bezvadně do detailů vypracovanej příběh - moc moc moc chválim

[Grammator]

hergot já se snad začnu červenat :mrgreen:

[Gladiator91]

To my stejně nevidíme

[Grammator]

ale nejvíc mě dostala sestra... prej že je to moc dlouhý a že to číst nebude, prej počká až to zfilmujou... to byl rofl v pravém slova smyslu

edit: a co se týče Grammatora jako postavy v příběhu, moje první postava, když sem zapnul D2 byl nekromancer, kdo uhádne jak se jmenoval?

[Alyx]

A kolik že sestře je? 8?? Btw. Taky se mi v tom příběhu líbilo, že Tvůj osobní hrdina nebyl jakoby ten hlavní...I když jako největší machr se ukázal stejně

[Grammator]

až na tu drobnost že ripnul...

a sestře je 14, a myslela to samozřejmě jako vtip...

[Alyx]

No a co, to vadí??? Co to mění na tom, že to byl největší machr?

[Drakesis]

@grammator: ten nekro- zeby Avalon?

[Grammator]

to sem nějak nepochopil...

[Drakesis]

Toz ptal ses na nazev svyho prvniho nekra jak si zapnul diablo, tak ja hadam Avalon.

[Grammator]

to opravdu ne...

[Grammator]

a líbilo?